Pondělí, 3. července

Vyrážíme z Prahy směr nejasný dálky. Je šílený vedro a dusno - když jedete po dálnici v takovýmhle počasí, tak vypadá každá země jako Itálie. Nemáte ten pocit? V Brně už číhá Lyssa (kluci vyráželi o něco dřív z Říčan, kde zkoušeli) + Mára roadie + Klaus, převlečenej za skutečnýho promotéra.

Po dálnici z Brna na hranice předjíždíme tranzit - ukáže se, že to jsou A Subtle Plague (nebo Drastic Measure?), který jedou hrát do Budapešti. Töhötöm jen tiše závidí - vybral si blbou kapelu. Na nejbližším odpočívadle zastavujeme a dáváme krátkou řeč. Klaus nepochopitelně močí do odpadkovýho koše. Jedna ze základních pouček teritoriality říká, že čím dál je člověk od domova, tím větší má sklony k vandalismu (viz Italy v Praze, Klause kdekoliv, Gnu a Lyssu na Slovensku).

Přejezd hranic probíhá naprosto bez problémů. Kdyby vám kdekoliv hrozily jakýkoliv potíže s celníkama, řekněte, že jste Gnu a že "hrajete takovej ROCK". To je zřejmě ta správná propustka.

Bratislava, vedro. Klaus a Katka pracujou v úžasně zásobeným knihkupectví v samým centru města. Kdybych měl prachy, koupil bych u nich CD Royal Trux. Večer se hraje v Propeller Rock Garden (čili v Propiku), což je fantastický místo ve velkým parku hned na nábřeží Dunaje (těsně vedle Schellingerova mostu...). Jedinej zápor - zbytečně velký pódium. Navíc večer začíná trochu mrholit. Nicméně nějaký lidi přijdou, po tom horkým dni začíná foukat příjemnej větřík a koncert je silným zážitkem. Dobrej zvuk, pozorný lidi, Lyssa si víc než úspěšně odbývá křest na profi pódiu a nám to pak jde tak nějak samo, hodně si to užíváme. A je skvělý při hraní koukat na mohutnej Dunaj, po kterým si to šinou lodě. Hned jak dohrajeme, jdu na břeh a odpočívám.

V noci vyrážíme do města, útočištěm se stává klub Bunker, kde zůstáváme úplně sami. Dostáváme se do ráže a Klaus je evidentně otrávenej stále častější frekvencí citací kultovních replik z kultovních českejch filmů. Domů (ke Klausovi) se vracíme pozdě... "Je to sice delší, ale zato horší cesta."

Propik alias Propeller RG... zdravíme Kivise!

Úterý, 4. července

Už dopoledne šílený vedro a dusno. Po bizarní návštěvě nějaký menzy vyrážíme směr Trenčín, což je místo Klausova punkovýho dospívání. Klub je ve stejným objektu, ve kterým jsme posledně hráli s Lvmen a s Testimony, ale není to sál kina, ale menší místnost s barem a s pani za barem. Předem jí litujeme a chováme se aspoň slušně, když už musí vytrpět koncert.

Jdeme se projít po městě, obdivujeme vychytanou fontánu s plivajícím hastrmanem a stejně jako před rokem nestíháme obhlídnout hrad.

Na koncert nakonec dorazí celkem překvapivej počet lidí, Lyssa opět velmi dobrá, my to hrneme s velkou dávkou energie - začíná to vypadat skvěle. Bohužel se v davu jinak pozornejch a sympatickejch lidí najde pár blbů, co kolem sebe začnou kopat a mlátit, takže si to nikdo nemůže pořádně užít - až na Šimáněho: ten je ve svým živlu, rozpouští vlasy a jede vrtulníky. Koncert končí rozporuplně.

Spíme u výbornýho chlapíka Tea, kterej se o nás hezky stará. V noci opět vyrážíme do města - nejdřív na kulébr, kde se seznamuju a asi padesátiletým vyžilým lúzrem, kterej srká koňak, co má ukrytej v igelitový tašce. Jeho manželka - gamblerka - vedle na automatech právě projíždí jeho výplatu. Když se chlapík dovídá, že jsme muzikanti (buzeranti), s dojetím povídá: "Já nemám rád takový to buch buch a ten rámus. Ale když slyším krásnou muziku, dojde mi, jak je můj život v prdeli..." Pro mě osobně zatím nejsilnější zážitek.

Pak se ztratí Šimáně, načež nás začne otravovat neodbytnej týpek, kterýho se snažíme setřást tvrzením, že jsme Esgmeq. Chlápek se zamyslí: "Jo, to jsem párkrát viděl na Nově." Zbytek noci a ráno probíhá v podniku Fajka. Naproti nám si sedá člověk, objednává si kafe a upřeně nás pozoruje. Končím v mlhách, všechno je rozostřený... svítá.

Bratislava, Bajkalská... Aran a Kupón

Středa, 5. července

Probuzení je divoký. Klaus objevil v dětským pokoji hračky a je nezastavitelnej. Lukas (kterej s náma nešel) načíná dvanáctou hodinu spánku. Roadie se sápe po pivu. Nakonec přece jen odjíždíme. Díky Teo!

Na oběd jsme zvaný ke Klausově mamince, jídlo je fakt úžasný. Dokonce se nám daří chovat se slušně - ovšem jen do chvíle, než Klausova maminka odjíždí. V krátkým sledu následuje zničení pingpongáče, obdivný výkřiky nad erotickým kalendářem, ztráta tenisáku, Šimáněho úchylný zírání do sousední zahrady a demolice plastovýho zahradního křesla (ano, já... ale byla to nehoda!).

Cesta do Sládkovičova nic moc. A Sládkovičovo je šílená, šílená díra. Hustý. Klub je stísněnej, depresívní, typickej "rokáč". Dostáváme ale spoustu jídla se spoustou kopru, navrch výborný koláče. Dovídáme se, že koncert v podstatě není koncert, ale nějaký politický shromáždění. Fajn.

Lyssa hraje naprosto hustě, všichni cejtíme, že už jí chybí jen krůček k zabijácký dokonalosti. Lidi jen nevěřícně zírají. Skutečně vynikající. Koncert Lyssy nás motivuje, takže hrajeme hodně silně a maximálně "do lidí", který ale jen tak koukají, asi se i baví, ale není to poznat... Anonymní zeď. Přemejšlím o plivání krve a hororovejch kostýmech. Okamžitě po posledních tónech Elvise Tysona se k našim aparátům ženou místní a podle očitejch svědků prej svůj set fakt prokládají scénkama. Fajn.

No a nakonec dostáváme 400 slovenskejch korun, protože majitel údajně vybral vstupný jen od 15 lidí (byl plnej klub...). Taky fajn.

Aspoň jeden klad - konečně se seznamujeme s Romanem "Ježíšem" Lárišem, strašně příjemným, zlatým týpkem, kterej se na nás přijel podívat z Blavy.

Ze Sládkovičova odjíždíme ke Klausovi do Bratislavy. Nechce se nám vstávat v 7:00 a vůbec... Chceme si dát aparát do "Propiku" k Dunaji, kde máme hrát ve čtvrtek, ale dochází k nepříjemnýmu konfliktu s nějakým ožralým kreténem, takže v autě s aparátem nakonec spí Marťa. Den nic moc končí decentním zhodnocením v Bunkeru.

Jo - málem bych zapomněl: Klausův byt je dvacet metrů od prodejny motorek, kterou vlastní sám velký Ráž. Jožova podobizna v životní velikosti je hned vedle. Marťa má tím pádem v noci dobrou společnost.

Čtvrtek, 6. července

Dusnej den zlepšuje vyhlídka na večerní neplánovanej koncert v Propiku. Jdeme navštívit Hula, kterej lezl po skále do sokolího hnízda, ale sletěl dolů, takže je chudák rozmlácenej a v korzetu. Na Petržalke, kde bydlí, ho ale nestíháme, takže necháváme vzkaz a z hospody se přesouváme do Propiku.

Tam nás čeká lehká změna plánu - bude se hrát přímo v přilehlý hospodě pod širákem, mezi stolama s pivem, přímo mezi lidma. Nadšeně stavíme aparát a zkouška opravdovýho charakteru obou kapel začíná. Přichází spousta sympatickejch lidí, Ježíš (milujeme tě! Hosana!), chlapíci z Cry Out a nakonec i Hulo! ("Jaj, chlapci, pekne hráte - dobrý zverinec...")

My i Lyssa se snažíme se střídavým úspěchem, lidi většinou jen popíjejí, nicméně pár se jich lapí a já osobně si to pamatuju jako nesmírně silnej zážitek... Něčím to bylo naprosto neopakovatelný. Mám rád, když hudba funguje v nějakejch jinejch souvislostech a tohle tak bylo. Ohromná zkušenost. A nakonec se prodalo i celkem hodně desek a tak.

Zbytek noci mi silně poznamenal model, kterej přinesl Hulův kámoš. Palačák, vlevo / vpravo, doktore!, ego / oge, zachránil mě jen můj intelekt. Divoký pařby v Bunkeru se radši nezúčastňuju, jedu ke Klausovi, kde si otvírám nealko pivo a pouštím Pussy Galore. V noci se vrací horda opilců s výkřiky "Hosana!". Ježíšův vliv je patrnej...

Aran, Propik, Bratislava... takhle si to pamatujeme

pátek, 7. července

Máme v plánu absolvovat dva koncerty, takže asi další zajímavá zkušenost. Cítím, že jsem se dostal do toho úžasnýho rytmu a stavu, kdy mám v hlavě jen a jen hraní a kdy si koncerty užívám celou svojí nervovou soustavou.

První koncert je ve Starej Turej, kde to pořádají velmi příjemný lidi, všude voní indický tyčinky, fajn klub, vynikající orientální placky. Takhle to mám rád. Lyssa hraje naprosto nejlepší koncert svý kariéry. Tohle jsou oni. Surový, instinktivní riffy, totálně pudová muzika, jsem zavalenej, pohlcenej, rozdupanej. Amigos Manos!

I nám se hraje dost dobře, všechno funguje a opět si to užíváme. Hlava mi vypíná a zvuk mnou prochází a hledá si při tom netušený cesty. Jsem v tom.

Po koncertě následuje krátkej odpočinek, balení aparátu a směr Dubnica, kam přijíždíme a stavíme aparát a bicí v místnosti, kde duní techno. Všechno už skoro stojí, když se dovídáme, že to techno se nevypíná... Takže to všechno stěhujeme do menší místnosti s barem, zrcadlama na stěnách a je nám jasný, že to bude... hustý.

A bylo - Lyssa ještě překonala svůj večerní výkon a předvedla něco neskutečnýho! Načež jsme se do hlukem a tělama přecpaný místnosti vrhli my a vyždímali jsme se do poslední kapky, do úplně posledního zbytku síly a lidi to evidentně ocenili a celou dobu byli s náma. Ohromně vyčerpávající a zároveň posilující zážitek. Něco tak intenzivního dlouho nepamatuju. Koncert končím těsně před hranicí mdloby - a vypíjím láhev minerálky na ex.

Přijel se na nás podívat Teo a kámoši z Říčan!

Spíme u Mária, před tím ještě papáme pipo na tom samým místě, kde jsme před chvílí hráli (už je to zase přestavěný na bar). Jdeme spát, už zase svítá. Potřebujeme delší dny i noci...

sobota, 8. července

Vstáváme nepříjemně brzo a flákáme se na parkovišti mezi panelákama. Všude pusto, prázdno, zmar... Jedeme naložit aparát do klubu a pak nacházíme louku, kde dospáváme.

V Žilině pak hrajeme na stejným místě, kde jsme minule hráli s Lvmen a Testimony (Bábkové divadlo), zvučí to i ten samej šedej vlk, co si tenkrát při koncertě Lvmen rozložil vedle Čepice štafle a začal spravovat nějakej reflektor. Nakonec je ale docela příjemnej zvuk. A Lyssa pokračuje v nastoupeným trendu a hraje hodně silně a dobře. Přestože to je čitelný, tak je to velmi syrový. Nám se hraje až neskutečně lehce, parádní zvuk, lidi neuvěřitelně reagujou a v sále je hodně živo. Krásně si to vyjíždíme - víme, že to je na tomhle turné naposled a je to fakt dobrý. Musíme i přidávat.

Po nás hrajou The Public, brutální sypačka, kterou stačím vydejchávat jen s obtížema - po týdnu ve zvuku mi tahle nenávistná jízda připadá nestravitelná.

No a pak následuje cesta do Prahy, která začíná nedokonaným sražením cyklisty (čehož Olda upřímně lituje) a vysazením Klause v Trenčíně (je jedna v noci, takže zase nestačíme obhlídnout hrad). A poté už jen ta dvoulitrová flaška rumu, která (CENSORED), takže na dálnici Brno - Praha se (CENSORED), což ale nebylo nic proti tomu, když (CENSORED). Všechno ale přebil (CENSORED) - na to už nikdo neměl odpověď. Vlastně se nic nestalo. Přijeli jsme v 8:00 ráno. Celkově se prodělalo, ale co je to proti tomu všemu?

Dík patří Katce, Ježíšovi, Teovi, Markovi a všem z Říčan! A nejvíc Klausovi!

Aran

Další informace a další fotky, tentokrát z pohledu Lyssy, jsou tady. Taky doporučujeme přečíst si report z Viktor Ujčík Tour 2001.