Na začátek jedna dobrá rada od Squall: NIKDY NEPOUŽÍVEJTE PRO DOKUMENTOVÁNÍ VLASTNÍHO ŽIVOTA LEVNÝ VÝROBKY FIRMY KODAK!!! Celou cestu jsme fotili hodně, bohužel pomocí jednoho z těch levnejch fotoaparátů Kodak na jedno použití, takže z toho skoro nic nebylo. Možná to ale nevadí, protože jako fotograf stejně stojím za hovno.

11/11/2002 První koncert se koná v Berlíně. Je to pekelně daleko. Vyrazili jsme pozdě, protože Petr z Gnu (pro čtenáře jiných reportů: Šimáně, Šimpán) se ještě rozhodl opravit v dodávce topení. Byl to dobrej nápad, protože zvuk, kterej vycházel z oněch malejch koleček, otáčejících se ve ventilátoru, připomínal krysy v okamžiku, kdy hynou strašlivou smrtí. Když jsme si vyzvedávali u Petra auto, celá přístrojová deska byla demontovaná. Auto vypadalo jako C-3PO z Hvězdnejch válek, ovšem před tím, než ho R2-D2 zase dal dohromady. Před odjezdem ještě proběhla vzrušená debata na téma, zda si má nebo nemá Carl s sebou přes hranice brát svoje kosmický koláčky. Shodli jsme se, že bude lepší je všechny sníst ještě před hranicema. Každej, kdo byl na konciku ve Wild At Heart, se mohl na vlastní oči přesvědčit, k čemu to vedlo. Pppppooommaloučkej gig. Byli jsme trochu vyplesknutý z faktu, že jsme ve skutečně VELKÝM městě na TURNÉ. Fanoušek Squall Andy Cam se ukázal s partou kámošů, protože měl zrovna narozeniny. Když je člověku čtyřicet, chce se mu blít ještě více. V naší dodávce se zjevil i Sleepy Joe a rozhodl se připojit se k turné na další tři dny. Jak by to dopadlo se Squall bez toho člověka! Hráli jsme s Manifesto Jukebox z Finska. Příjemný lidi. Vyprávěli bezva historky o jejich posledním turné po Japonsku (noční můra všech veganů, k jídlu jenom ryby). Po koncertě jsme vyrazili s Manifesto Jukebox do ulic a pak jsme čekali před klubem, abychom naložili do auta aparát. Naštval se na nás nějakej chlapík s čírem, protože jsme příliš upřeně pozorovali jeho účes. Řekl: "Tady stojim já. To je daný. Pokud se vám to nelíbí, musíte si jinam stoupnout VY." Ujistili jsme ho, že se nám mimořádně zamlouvá, co vidíme, ale je trochu chladno na to, abychom postávali na ulici a probírali různý varianty účesů. Carl ztratil po koncertě kabát.

Carlovy vlhký kapesníčky, s jejichž pomocí si vždycky při přesunu na další koncert čistil nohy. Tenhle zápach si zaslouží kontrolu inspektorů OSN.

12/11/2002 Měli jsme původně jet zpátečním směrem do Chemnitzu na další koncert, ale rozhodli jsme zůstat v Berlíně a zajít do klubu Maria na Wire. Správný rozhodnutí. Celý den jsme strávili hledáním vhodného kabátu pro Carla. Vlezli jsme do všech mizernejch sekáčů v Berlíně a nakonec jsme přinutili Carla, aby zakoupil obnošený kabát, používaný kdysi řidičem sanitky. Ten kus oděvu vypadá mimořádně úředně a oficiálně, díky čemuž byl Carl soustavně zastavován na evropských ulicích a neznámí lidé se ho ptali na cestu. Je jasný, že pokud se ztratíte, nejlepší informace vám poskytne bývalý řidič sanitky. Wire byli naprosto fantastický. Zeptejte se Sleepy Joea. Možná je to ale tím solidním množstvím hašiše, který jsme požili, abychom se dostali do nálady, než Wire začnou. Ty kluci hráli jako stroje. Hustý. Jejich poslední EP je skvělý. Jít na koncert Wire byl vlastně nápad Dietmara, promotéra z WIld At Heart. Dietmar je nefalšovaný teolog punkrocku. Bylo příjemný povalovat se v jeho bytě a hrabat se ve stozích knih a desek. Taky je majitelem jedný z nejobéznějších koček, jaký jsem kdy viděl. Takový děsivý zvíře. Zírá na tebe, jako všechny pošahaný kočky.

13/11/2002 Lipsko. Hráli jsme ve squattu Zorro. Vypadá to tam skutečně drsně, s úchvatnou výzdobou kovových industriálních artefaktů kolem baru a dveří. Richard říkal, že si připadá jako "účetní v obleku". Dostali jsme nejlepší jídlo na celém turné. K snídani mozarella, rajčata, olivy, humus a čerstvej chleba. Hráli jsme s francouzskými hardcoráři Unlogistic z Paříže a s místní kapelou, jejíž jméno jsem neudržel v hlavě. Unlogistic skoro rozbourali lokál. Zeď aparatury ve stylu Neila Younga a automatickej bubeník s pěti šílenejma Francouzema. Na koncertě se zjevili Tomáš, Silvie a Heike, s kterejma se známe z C.E.S.T.Y. Tomáš byl sice příliš na sračky, takže nebyl schopnej mluvit, nicméně druhej den jsme se s nimi sešli a podívali se na místo, kde provozujou svoje divadlo. Vypili jsme pak spoustu piva (zadarmo) a museli jsme Sleepy Joea odvézt na nádraží, aby se dostal včas do práce. Je ostuda, že to Sleepey Joe vzdal, navíc po návratu dostal v práci naprosto bezdůvodně padáka. I když jeho odjezd zřejmě zachránil moje játra. Sleepy Joe se ale objevil na posledním koncertě turné, s Esgmeq a El Guapo v Chebu: a to byl nějakej koncik!

Richard a Sleepy Joe (vpravo) v Lipsku při koncertě Unlogistic

14/11/2002 zase v Berlíně. Bohužel mají v tomhle městě dvě ulice stejnýho jména. My jsme tedy vyhledali tu špatnou. V devět večer jsme dorazili do malý 100 metrů dlouhý uličky s několika zasranejma domečkama, v naprostý pustině poblíž velký fabriky. Namířili jsme tedy směrem zpět do východního Berlína a potkali malou vílu na kole, která nás nasměrovala na správnou cestu do klubu Butter. Klub má ve skutečnosti tři názvy. Byla to továrnička na máslo a taky bordel. Teď je majitelem Bruno z Austrálie. Skutečnej chlapák. Měli jsme zpoždění tři hodiny. Nijak to ovšem nevadilo, protože na koncert přišly jenom tři osoby: Bruno, zvukař a jeho holka. Při koncertě se v jednom okamžiku všechni přítomný na sebe navzájem podívali a pak se srdečně zasmáli nad absurdností situace. Ale prodali jsme jedno CD, tak to bylo fajn. Sešli jsme se s Tonym a Markem z Impure Thoughts, což je skvělá garážová kapela z Berlína. Ale po našlápnutým večeru v Lipsku to bylo mírně depresivní.

15/11/2002 Další pekelnej přesun do Neumünsteru. 100 mil dlouhá hradba náklaďáků. Ukázalo se, že Richard je posedlej fenoménem TRON. Pokud vám to není známo, TRON je dementní Disneyho film z osmdesátejch let, plnej vizuálních efektů a s lo-fi elektronickým soundtrackem. "BRRRRRRRRRRRR" "DUUUUUUUUUUUU" "BRRRRRRRRRR". Poslouchali jsme po cestě na plný koule Shellac a Richard přirovnával cestu ke TRONU. Díky bohu, že jsem řídil já a ne on. Zbyl by z nás všech škvarek. Hráli jsme v klubu v turecký čtvrti města. Zřejmě nejslavnější nacistickej klub se nachází právě v Neumünsteru. Na našem koncertě se objevili jen dva skini, byli ovšem v menšině a tak se chovali slušně. Legrační věc, tihle náckové. Když nejsou ve většině, maj nasráno v kalhotech. Hrály tři kapely, my jsme byli druzí. Místnost nebyla o moc větší než vagon metra. První kapela odehrála dobrej koncert. Squall publikum poněkud zmátli, takže většina lidí opustila sál a odebrala se k baru. Zůstalo jenom několik postarších vyznavačů rockabilly, kteří nám nechtěli dovolit skončit. Přinutili nás zahrát pět přídavků. "HRAJTE VY. SERTE NA TU DALŠÍ KAPELU. JSOU NA HOVNO. HRAJTE VY." Připadali jsme si jako Edith Piaf ve Whiskey-A-Go-Go. Pak následovalo hafo jointů a na třetí kapelu se lidi dokonce vrátili. Rockabilly parta byla v pohodě a nasávali jsme s jedním z nich až do chvíle, kdy zcela vytuhnul. Renke (promotér) se o všechno dobře postaral a odvezl nás spát do svýho punkrockovýho doupěte. Má taky pěkně vypasenou kočku. Co ty německý punkový promotéři maj pořád s těma kočkama?

16/11/2002 Rostock, klub Jaz. Rostock připomíná pračku. Déšť jako nikdy. Jaz je přijemnej klub, dneska dokonce mimořádně příjemnej, protože to byla gotická noc. 250 vyznavačů posmrtnýho života zvedlo svý zadky, ohákli se do nejfajnovější kůže, jaká se dá ve východním Německu najít a vyrazilo do klubu. DJ pokryl celej klub černým suknem. Nad tanečním parketem visela obrovská pět metrů široká pavučina. Všude hořely svíčky a v lednici svítila spousta zelenejch lebek. Hráli jsme v jedenáct a Němci nás docela žrali. Pak hrála sólo na elektrickou kytaru dívka jménem June z Argentiny. Připomínala mi Cat Power říznutý Ninou Simone. Měla nádhernou zelenou kytaru z roku 1960. Nabídnul jsem jí na výměnu svoji českou kytaru z roku 1970, ale odmítla. Pak hrála sólo na akustickou kytaru Sabrina z Chicaga. Taková plytká Ani DiFranco. Dalších tisíc piv a pak jsme proklouzli deštěm se zpěvákem z kapely Vojtech do Stubnitzu. Richard zůstal v Jazu nasávat o samotě atmosféru, množství kafe a jointy. Říkal, že místní tančili trochu toporně, jako by ve svých rakvích strávili příliš dlouhou dobu. Stubnitz je padesátimetrová rybářská loď, přestavěná na hudební a umělecký klub. June a Sabrina tam hrály další set ve tři ráno pro členy kapely Huga Race, kterej tam ten večer hrál o něco dřív. Tahle loď jinak pluje po Severním moři a kotví v různých přístavech, aby podpořila alternativní kulturu. Zvukař má na sobě oblek, pije kávu z termosky a nahrává koncerty pomocí mikrofonů, implantovaných do hlavy figuríny na předvádění oblečení a natáčí současně celou akci na tři různé kamery. Dvacet minut po skončení koncertu má kapela k dispozici kvalitní živou nahrávku a záznam koncertu na videokazetě. Místní booker nám nabídl koncert na Stubnitzu, takže náš další živák bude zřejmě nahranej v Rostocku. Druhej den jsme nemohli dostat aparát ven z klubu, protože místní zombies zakryli všechny zdroje světla černými látkami. Nakonec se nám podařilo objevit kabel od ledničky, naplněné lebkami, za jejichž svitu se nám podařilo všechno vynosit ven. Následovala další děsivá jízda do Hamburku.

June a "hlava" na lodi Stubnitz

Vždycky dobře vypadající zvukař

17/11/2002 Nějak nás nenapadlo v Rostocku natankovat. Právě jsme míjeli obec jménem Fuchsberg (Fucksberg?), když se ručička definitivně uhnízdila v červeném pásmu. Našetěstí se Carl probral ze svého opojení a všimnul si malé cedulky BENZÍN na kopci, který jsme právě minuli. HA! Koncert v Hamburku se konal ve čtvrti St. Pauli. Podle mě je Hamburk lepší než Berlín. Jak by taky ne, když všude chlastaj totálně ožralí námořníci. Hráli jsme s kapelou Less Appeal z Hamburku. Měli dost energie, i když byla neděle, a přišlo na ně asi šedesát fanoušků, tak jsme získali pocit, že v Hamburku to bude velkej rokenrolovej večírek. Bohužel zvukař si natolik oblíbil náš sound, že zhasnul světla a ohulil aparaturu. Náš set se každej večer stával hustším a hlučnějším a dneska tu nebylo přesně to publikum, který by takovej zvuk v neděli večer ocenilo. Většinou slušní hoši z univerzity se svejma přítelkyněma. Na konci našeho setu byla na pódiu absolutní tma, všechno vazbilo a publikum bylo pryč. Zůstalo tam asi jenom deset lidí. Někdo zařval: "Trochu kurva moc hustý na neděli večer!" a my jsme skončili patnáctiminutovou hlukovou orgií. Kriste pane. Chlastali jsme s Olvem (kterej bookoval tuhle akci) v námořnickým baru, kterej vlastní Turkyně-bubenice v punkový kapele. Navrhl jsem jí, ať hrajou nějaký koncerty s Esgmeq. Pak jsem si ale uvědomil, že by to spíš nefungovalo. Spali jsme u Olveho. Platí 30 euro měsíčně za to, aby mohl spát v kamrlíku velikosti hajzlu. Pokud zrovna nehulí jointy nebo neposlouchá Hendrixe, je k zastižení v zákulisí divadla Lion King, kde připojuje lana k hercům, kteří poletují při představení různými směry. Olve je jeden z nejpohodovějších chlápků, který jsem kdy potkal. Nemůžu se dočkat, až se vrátíme do Hamburku, budeme obtěžovat lidi hlukem a pařit s Olvem.

Olveho sbírka kartáčků na zuby

Olve v kuchyni. Jeho "hajzl" je vzadu v chodbě.

18/11/2002 Brémy. Hráli jsme v klubu Tower s kapelou Mr. Booster, koncik domluvil Dominik. Dominik je nefalšovanej čistokrevnej fanoušek Squall. Což je dobře, protože přišlo jen dvacet lidí včetně Charlieho, malajskýho námořníka, kterej nám slíbil poslat poštou malajský punkrockový nahrávky! Odehráli jsme jeden z nejlepších koncertů na turné. Dominik byl totálně ožrajel, zfetovanej až na půdu a vůbec se dobře bavil. Jen jsme hráli, hráli a hráli. Byl tam i Stone, novinář z Brém, kterej nás viděl v říjnu v Guru na koncertě se Sprinzi, takže jsme měli vlastně na tomhle koncertě spoustu kámošů. Bylo to mimořádně příjemný po brutálním koncertě v Hamburku. Pak jsme šli do pirátskýho baru, kde pracuje Dominik a nasávali až do pěti do rána. Dominik má taky kočku! Carlova alergie na kočky se konečně plně rozvinula: když se ráno probudil, jeho oči připomínaly Satana. Zdá se, že Brémy se staly oficiální pevností Silver Rocket. Prodali jsme tu spoustu věcí z katalogu. Richard je na dně: "Jako když jedeš na kole a spadne ti řetěz." Možná by stačilo na chvíli přestat chlastat. Brzy ovšem chytil druhý dech.

Carl a náš kámoš, malajskej námořník Charlie

19, 20, 21/11/2002 Dva volný dny a koncert ve squatu. Zajeli jsme do Nijmegenu podívat se na Donne ve squatu Ondebroek. Ideální místo na třídenní odpočinek. Coffee shopy přímo v ulici. Podnik s egyptským kebabem, kterej provozuje další námořník. Jednu noc jsme zcela zhulený strávili s majitelem tlacháním o politice. Carl prožil většinu dne zabalenej do deky, s topením na plnej výkon a pokoušel se naladit v televizi BBC. Richard a já jsme se toulali po městě a hulili. Večer jsme vždycky měli s Donne a ostatníma obyvatelama domu báječný večeře. Utratili jsme 300 korun za lístky na Harryho Pottera. Bože, jaká to byla hromada sraček! V Holandsku se naštěstí v kinech dělá v půlce pauza, takže si můžeš koupit další popcorn a pití. Což jsem pochopitelně udělal, takže mě ten stupidní film stál o dalších 150 korun víc. Holandský hulení nebylo zvlášť vzrušující, většinou se projevuje jen tak, že ze zbytku tvýho života učiní něco na způsob komatu. Ukázalo se, že strávit celej den před koncertem ve squatu (20/11) ve společnosti jointů nebyl nejlepší nápad. Ale jiná kapela ten večer nehrála, tak na to sere pes. Byl to vůbec divnej večer, protože DJ, kterej pouštěl po koncertě desky, byl chlapík, kterýho jsem potkal v Praze během svýho neslavnýho působení v penzionu Florida u stanice metra Skalka v roce 1996. Dvacátý první den měsíce listopadu nás opět zastihl v coffee shopu a u skvělý večeře, kterou připravila Karen. Moc si toho nepamatuju. Trochu se mi to vymklo z rukou.

22/11/2002 Amsterdam. Do Amsterdamu jsme se vysloveně těšili. Tentokrát jsme před koncertem trávu vypustili. Vyložili jsme aparát v OCCII a vyrazii do města okukovat štětky. Denní směnu provozujou poměrně odpudivý exempláře. Chodili jsme dokola, snažili se nenavazovat oční kontakt s dealerama drog, vyslechli jsme několik nemravných nabídek a vrátili se do klubu. Feťáci neustále obtěžovali Richarda kvůli jeho vousu, že vypadá jako Usáma. Zvukař (a promotér) jménem Grrrt se docela nadřel, než nastavil pro kapelu Čelověki z Moskvy slušnej zvuk. Byli trochu jako revival Vialky nebo něco na ten způsob. Jejich basistka Ola byla hustá, s tím DIY nátiskem. Právě dokončila doktorát na téma Dějiny punku v Rusku. Minulej duben dokonce prováděla v Praze nějakej výzkum zdejších undergroundovejch zinů. Zdá se, že plzeňskej FluffFest je pro ruský pankáče momentálně poutním místem. Ovšem vízum do Česka je pro ně moc drahý, takže požádají o vízum do EU a pak pod rouškou tmy překročí český hranice, aby se dostali do Plzně! Koncert byl v pohodě, i když nepřišlo moc lidí. Spal jsem v dodávce, abych hlídal aparát. Richard byl zcela ožralej a nakreslil komiks o "escape pod". Jeho kresby mě trochu rozrušily, když uvážíte, že jsem byl namol a spal jsem v dodávce v nějaký zasraný čtvrti v Amsterdamu. Poslouchal jsem po koncertě v dodávce nejslavnější pecky od Led Zeppelin. Divná a smutná situace, ale byla to zábava. Vstali jsme v osm, abysme se na hardcorovej festival do Leuvenu, kterej začínal druhej den, dostali včas.

22/11/2002 Akce v Leuvenu začala ve čtyři odpoledne. Jednalo se o desetiletý výročí a křest CD místní hardcorový legendy Pn. Většinu kapel jsem nebyl schopnej vydejchat. Ne že by byly tak hrozný, ale po čtyřech propařenejch dnech v Holandsku byl hardcore to poslední, co se mi honilo hlavou. V jednom okamžiku setu jsme hráli zvlášť potichu a lidi začali vyluzovat podivný elektronický zvuky. Ztišili jsme to ještě víc. Další elektronický zvuky. Legrace. Pak jsme se do toho opřeli. Žádný elektronický zvuky. Koncert nám domluvil Kurt ze Setting Sun. Skvělej chlapík, kterej žije se svojí holkou Leisabeth v bejvalý bance. Setting Sun maj zkušebnu ve starým bankovním sklepení. Dveře jsou kovový a vážej asi dvě stě kilo. Vyfotil jsem si je, ale Kodak se definitivně položil. Pn byli hustý. Všude poletovaly těla. Vlastně jsme se do postele dostali před jednou ráno.

Slavnostní mosh k desátejm narozeninám Pn

24/11/2002 Měli jsme hrát na dalším hardcorovým minifestivalu v Gentu. Přijeli jsme na místo, stejně jako ostatní kapely. Promotérka Cindy nám připravila chutný jídlo. Jedinej problém byl, že majitel klubu se neobtěžoval přijít. Měl vypnutej telefon a čas vesele plynul. Cindy koncert zrušila a věnovala nám většinu jídla, aby nám líp utíkala dlouhá cesta do Chebu. Jeli jsme do Chebu 13 hodin. Naštěstí v neděli v noci jsou německý silnice de facto prázdný, takže se jelo dobře. Do Chebu jsme dorazli, díky množství kafe a lacinýho speedu pro řidiče kamionů, přesně podle plánu. Pomohli i Cat Power a starý pirátský nahrávky Toma Waitse ze 70. a 80. let. "Stěna z kamionů" byla snesitelná.

25/11/2002 Do malebnýho Chebu jsme dorazili ve tři ráno. Chtěli jsme se zastavit v herně a koupit si pivo, ale místní, který se potulovali po ulicích, nebudili důvěru a tak se nám nechtělo nechat dodávku bez dozoru. Nakonec jsme našli přijatelný místo, kde bylo možný zakoupit lahváče (svoje služby nám nabízel i jeden prostitut) a buráky pro Richarda (spořádá každý dva dny kilo). Zaparkovali jsme dodávku a přesunuli většinu aparátu na přední sedadla, abysme mohli spát. Jednu bednu s částí bicích jsme dali ven pod auto. Byla to stará těžká armádní bedna od munice, plná železnejch stojanů. Než se nám podařilo spočítat několik prvních oveček, nějaká stará ožralá bába se pokusila bednu zpod auta vytáhnout a uloupit. Nejsem schopnej pochopit, jak to vůbec mohla zvednout a k čemu by jí ty věci vlastně byly, nicméně se pokoušela krást tak potichu, jak jen byla schopná - čili ne dost potichu. Udeřili jsme na ni a bednu jsme radši dali dovnitř. Byl před náma dlouhej den, kterej jsme měli v úmyslu vyplnit spoustou zábavy za málo peněz.

Pak jsme se potkali s Filkou z Esgmeq, kterej nás vzal domů a parádně nás nakrmil. Dorazili i El Guapo, a tak jsme hodovali společně. Do klubu jsme dorazili okolo sedmý. Prostor byl vyzdobenej čtyřicet let starejma hlavama kaprů a vycpanejch lišek. Bylo tam asi dvacet nalitejch chlapů středního věku se svýma sklenicema a taky pověstný groupies hochů z Esgmeq. Klávesista z El Guapo to komentoval: "Jak to může bejt intenzivní večírek, když je to už kurva dost intenzivní teď?!?" Skutečně se jednalo o intenzivní večírek. Squall vzorně splnili svoje rokenrolový povinnosti. Esgmeq všechny rozezpívali a roztancovali. El Guapo museli tolikrát přidávat, že jim došly songy. Pak se rozpoutalo peklo. Tancoval jsem námořnický tance z klávesistou z El Guapo a skončil jsem na podlaze a z ruky mi prýštila krev. Všude byly střepy. Koncert skončil a Sisi mi nějak zastavil krvácení. Někdo nás vyzval, ať hrajeme ještě jednou. Pokusili jsme se o to, ale Carl byl úplně mimo. Nebyl schopnej ani odpočítat začátek songu. Nakonec se skácel z bubenický stoličky a zaskočil za něj nějakej místní chlapík. Rozpoutal se maniakální jam s Richardem, Filkou a se mnou. Všude samá krev. Jan z L'Pointu se chopil mikrofonu, kytaru si od Filky vzal někdo jinej. Já se chopil basy. Jam si žil vlastním životem a zhruba za hodinu odumřel. Richard prohlásil, že před Chebem smeká klobouk. V Dublinu by nějaká debilní ochranka nakopala všechny ožraly do prdelí a vyhodila je z klubu na ulici. Miki z Esgmeq nás zatáhl do dalšího baru. Carl ležel zcela nepoužitelnej v dodávce. Pak jsme dorazili k Mikimu domů. Všude se váleli ožralý lidi, štěkali psi, navíc tam pobíhaly polonahý ženy, francouzskej tenista a Sleepy Joe. Pak bylo ráno. Dlouhá cesta do Prahy po mizernejch českejch silnicích. Zase v Praze. Carl už šel pozdě do práce, tak vyskočil z auta na Palackýho náměstí. Pořád jsem byl pokrytej krví ze včerejší noci. Sleepy Joe byl na cestě do Berlína, aby přestěhoval nějakej nábytek a Richard pořád ještě navigoval hustým městským provozem, dokud jsme nedorazili do Italský. Hlavní stan Squall. Bylo po všem.

Tyson

A jak to bylo dál? Další turné uzrálo jak ty třešně v roce 2003.