Na jarní turné jsme zakoupili dodávku Volkswagen v barvě blankytnýho nebe a jako řidiče jsme si najali slovutnýho mistra pop-artu z Toronta, Roba Elliota. Přivezl si přes oceán svoje malířský potřeby a kazetu songů Dava Dudleyho s názvem "Pistolník za volantem kamionu", nahranou v roce 1965. To je bezpochyby naprosto nejlepší nahrávka pro řidiče kamionu, která kdy spatřila světlo světa. (Squall už podnikaj potřebný kroky, aby mohla Praha co nejdřív přivítat na pódiu samotnýho Dava Dudleyho).

Rob dorazil pár dní před odjezdem, a tak se mohl dostat do nálady v Guru při setech Anyway a Esgmeq, s kterejma jsme hráli den před začátkem turné. Taky se mu poštěstilo navštívit Petra z Gnu (jasně, Šimáně, Šimpán atd.), kterej nám pro jistotu zkontroloval auto. Petr si všimnul, že jedna z gumovejch hadiček je urvaná a jelikož jsme odjížděli už druhej den (1. května), rozhodli jsem se s Robem opravit závadu sami pomocí stříbrný lepicí pásky. Hruď se nám dmula pýchou, skutečná lo-fi oprava a navíc zadarmo.

Druhej den jsme vyrazili na první koncert do Murské Soboty ve Slovinsku. Dorazili jsme do Znojma na česko-rakouský hranici, kde jsme měli v úmyslu zakoupit levnou naftu ještě před vjezdem do Rakouska. Ukázalo se ovšem, že z dodávky crčí olej jako z čerstvě podříznutýho prasete.

Nejlepší řešení bylo přespat v Česku a opravit hadičku ještě dřív, než vjedeme do tý stupidně předražený EU. Vyjeli jsme pár kilometrů z města a hledali vhodný místo na nocleh. První klidnější boční cesta vypadala dobře. Pak jsme si teprve všimli spousty použitejch kondomů. Rozhodli jsme se radši popojet o kus dál po hlavní silnici. Tam bylo ještě víc jetejch a slizkejch prcgum. Trvalo ještě dvě další zastávky u silnice, než jsme pochopili, že na tomhle místě na česko-rakouským pomezí se každou noc odehrává mohutná výměna genetickejch informací mezi Čechy a Rakušany.

Odjeli jsme radši na druhou stranu města a zakotvili v ušmudlaným malým kempu, kterej provozoval nějakej pošuk, obývající karavan s jednou jedinou svítící žárovkou a stolem, kterej si všechno prohlížel silně úchylným pohledem. Odešli jsem do blízký vesnice pro nějakej chlast. Cestou zpátky do kempu jsme si pro změnu všimli, že obloha nad náma je plná netopýrů. Ježkovy voči! Tohle by měl vidět Hunter S. Thompson!

Vstali jsme brzo a hned jeli do VW servisu ve Znojmě. Podivnej šéf kempu naštěstí neopustil svůj karavan a neobtěžoval se taškařicema typu skočit nám v noci na krk a pochutnat si na našich mozcích. Člověk v servisu se krátce podíval na hadičku omotanou stříbrnou páskou, pokejval hlavou nad množstvím oleje kolem a mluvil chvíli o tom, že opravovat motor lepicí paskou můžou jen úplný magoři. 300 korun změnilo majitele, hadička byla jako nová a kapela byla konečně na cestě.

Nechutný sádrový zahradní trpaslíčci na rakouskejch hranicích

V šatně v klubu MIKK, Slovinsko

První koncik byl v klubu MIKK v Murské Sobotě, ve Slovinsku. Očekávali jsme problémy na hranicích. Policajti si nás prohlídli, zeptali se, kam jedeme a proč, my jim řekli jediný slovo: "rokenrol". Oni s širokým potrhlým úsměvem odpověděli: "rockarolla?" a mávli, ať jedeme. MIKK je báječnej malej klub. Zvukař Ivor nám tam nastavil zřejmě nejlepší zvuk na celým turné. Na koncert teda moc lidí nepřišlo, ale potkali jsme Psycho-Path a hráli jsme s kapelou Manul. Podle mě jsme nebyli špatný, ale co já vím. Po koncertě se v klubu zastavili poldové a kvůli Carlovi, kterej byl spatřen, jak podezřele slídí kolem dodávky (sháněl se pochopitelně po nějakým nočním zákusku), kontrolovali naše doklady. Byli to fajn poldové, pokud se teda něco takovýho dá o policajtech vůbec říct.

Squall, jak známo, dovedou vydělat za pár minut balík

Další akce byla až na druhý straně Slovinska, ve městě Sezana. Zastavili jsme se v obchůdku. kde se ukázalo, že co se týče jídla, nejlepší kauf týhle země představujou sardinky. Řídil Rob a byl polapen policií za překročení rychlosti. Zajímavý je, že ve Slovinsku platěj cizinci jen polovinu pokuty, kterou platěj místní (zaplať pámbu). Taky bylo podivný poslouchat slovanskej jazyk, vyslovovanej s italským přízvukem. Koncert jsme odehráli a pak jsme se u fotbalu nechali vyklepnout partou místních holek, který pracovaly u baru. Rob se u merche činil o sto šest a podařilo se mu prodat kompletní zásoby tuňáka značky Squall. Pak jsme jen odjeli do penzionu, kde nás klub ubytoval, a v pokoji si počítali penízky.

"Klaunovo maso" v Záhřebu

Vstali jsme brzo, dali si sardinky a vyrazili do Záhřebu. Cesta byla pěkně dlouhá, ale díky jarnímu počasí příjemná. Asi v půlce cesty se definitivně ukázalo, že Rob nikdy nepřestává mluvit, pokud ovšem náhodou nespí. Rob Elliot, lidský vysílač. Pokud Rob nespí, hovoří. Někdy u toho usne. Pak ho Richard třeba vzbudí a Rob hovoří dál. A co na to Dave Dudely? Texty ze strany A jsme už znali nazpaměť, a to byl jen třetí den turné. Všichni jsme si osvojili umění pojídat sardinky v jedoucím autě. Jasně: další situace, kdy Rob nehovořil, bylo tehdy, když požíral sardinky.

Odvoz odpadků v Záhřebu. Všimněte si modrýho sudu s nebezpečným odpadem na chodníku.

Do klubu Attack jsme přijeli včas. Stihli jsme dokonce ochutnat "klaunovo maso" a chvíli bloumat před koncertem po ulicích. Hráli jsme s kapelou J.F.K. z Londýna. Jedná se o improvizační noise-jazzový trio, tvořený chlapíkem z Novýho Zélandu, dalším z Texasu a ještě jedním Chorvatem. Dostali jsme skvělý jídlo: domácí bramborový placky. Předvedli jsme tentokrát pomalej set, po jehož skončení zbylo v sále deset lidí. Klub Attack totiž nemá záchody. Roba si myslel, že tohle turné skončí předčasně, protože po dnešním večeru jsme všichni bezpochyby nakažený cholerou. V Záhřebu jsou skvělí lidi. Cestou z klubu jsme si dali v autě sardinky a pak nás zastavili policajti. Spali jsme na základně lidí z Attacku a byli jsme vzhůru až do čtyř do rána – celou dobu jsme psali songy pro dálkový řidiče, pochopitelně pod vlivem šílený produkce Davea Dudleyho. Richarda, Roba a mě napadlo, že by bylo fajn udělat kapelu s názvem Country Music. Recept je jednoduchej: vezmi tu nejprofláknutější melodii nějaký země a přidej k tomu jednoduchý texty o typickejch zvycích dotyčnýho regionu. Tu noc jsme udělali první kousek, Švýcarsko.

Klub Attack v Záhřebu

Ze Záhřebu jsme jeli do Koprivonice. Několik hodin jsme se nořili do vnitrozemí, doprovázeni duněním Davea Dudleyho. Čím víc jsme pronikali do srdce chorvatskýho venkova, okolní usedlosti a jejich obyvatelé byli divnější a divnější. Minuli jsme jednu farmu, kde celá rodina seděla na zahradě a pozorovala dva obrovský exempláře prasat, jak šoustaj v ohradě. Radši jsme jeli dál a pak se rozhodli přenocovat na jedný malý silničce stranou od hlavního tahu. Tentokrát tam sice nebyly stovky jetejch kondomů, ale zato spousta skutečně přímočarejch pornočasáků a plno použitejch papírovejch kapesníků. Tohle je asi v každý zemi stejný. Sjeli jsme z hlavní silnice na jiným místě asi o deset kiláků dál, protože jsme uviděli opuštěnou polorozpadlou budovu. Něž jsme se utábořili, padla tma, pod jejíž rouškou jsme pojídali sardinky. Atmosféra byla trochu děsivá, přesně ve stylu "Texaskýho masakru motorovou pilou". Skoro jsme dojedli sardinky, když jsme na druhé straně domu uslyšeli zvuk auta. Neslyšeli jsme žádný další zvuky a neměli jsme ani tušení, kdo nebo kolik lidí tam je. Blesklo mi hlavou, že tady v tý pustině zřejmě nikdo neuslyší naše smrtelný chroptění. Takže jsme si nadělali do kalhot, seděli bez hnutí v autě a čekali, až se ozve první zaskřípění motorový pily, která prořízne bok dodávky. Pak jsme najednou vyskočili z auta, zběsile zabalili stany a další krámy a jako blesk opustili scénu. Takovýhle strašidelný budovy jsou totiž jen pro blázny, který si myslej, že je fakt super spát někde v prdeli v opuštěným baráku, a za tuhle blbost si pochopitelně nezasloužej nic jinýho, než sekyru zaseknutou doprostřed čela. Vrátili jsme se na hlavní silnici a přespali u fotbalovýho hřiště hned vedle jedný z nejrušnějších železničních tratí na Balkáně. Každejch deset minut jeden vlak. Ale hvězdy jasně zářily a satelity se míhaly jak zběsilý. Rob hovořil skoro celou noc a vysvětlil nám všechno o konstelaci hvězd a moderních metodách jejich pozorování.

V bezpečí před zabijákama s motorovou pilou

Opět jsme vstali brzo, pozřeli nějaký sardinky a do Koprivonice jsme dorazili šest hodin před začátkem koncertu. Procházeli jsme se po městě, kupovali další sardinky a vyměnili v dodávce olej, bůh ví, kdy ho někdo naposledy měnil. A taky jsme zjistili, že celý město je polepený plakátama na náš koncert! Naše ega měla šest hodin na to, aby jejich rozměry dosáhly nebeskejch výšin.

Všude plakáty. Co je kurva Squall?

V Koprivonici se toho moce dělat nedá. Dojedli jsme sardinky a usnuli jsme v parku uprostřed města. Vzbudili nás policajti a byli tak laskaví, že nás eskortovali do klubu. Byli to fajn poldové, pokud se teda něco takovýho dá o policajtech vůbec říct.

V Koprivonici hrály ještě kapely Banda sráčů, Nasraný krávy a Milovníci kundy.

V Koprivonici byli na Squall zvědaví jen tři lidi. Rob se u merche ani na minutu nezastavil.

Koncik v Koprivonici byl podivnej. Ve městě jsme měli pocit, že jsme nefalšovaný rockový hvězdy. Lidi by ovšem evidentně víc zajímalo sledovat pářící se prasata. Další zastávka byla Lublaň. Koprivonica nás naučila nečekat nic velkýho. Hráli jsme ve squattu Metalkova v klubu Channel Zero, přímo uprostřed města. Jsou to parádní starý vojenský baráky, který převzalo squatterský hnutí a smysluplně je využívá. Je tam divadlo, pár barů a spousta DIY architektury. Na univerzitě jsme poskytli naše první rozhlasový interview. Tia, redaktorka radia, dokonce věděla, u jakýho labelu vydáváme!!! Paráda. Na koncertě byli víc než tři lidi a my měli radost a pozvali jsme po koncertě diváky, ať si zahrajou na naše nástroje. Nikdy jsem neviděl, aby na tuhle výzvu lidi reagovali tak rychle. Odehráli jsme dobrej set, především díky Sašovi, kterej obsluhoval světla. Saša je největší fanoušek The Cure na světě. Taky pije spoustu rumu, kvůli čemuž po koncertě spadnul z pódia a zlomil si čtyři žebra. Sanitka ho odvezla přímo z klubu do nemocnice. Ten večer jsem šel spát brzo, ale na nějaký sardinky se čas pochopitelně našel. Zbytek kapely vyrazil do města shánět potravu.

Z Lublaně jsem zamířili do hor, hrát ve městě Laško. Cestou nás napadlo, že by Squall měli mít nějaký logo. Měl jsem vždycky slabost pro heavy metal, tak proč nepřilákat pomocí cíleně vytvořenýho loga na naše koncerty nějaký metalisty? Bohužel nikoho z kapely tahle myšlenka nezaujala. Laško je příjemný lázeňský městečko, odehráli jsme si to a pak se vydali vzhůru do hor společně s Aljazem z kapely The Stroj až k místnímu zámku. Aljaz nám vyprávěl o místních pamětihodnostech. Dobrá historka byla o tom, jak kvůli obnově lesů v 19. století zakázali v okolí chovat ovce. A taky že místní měli ve zvyku pomocí obrovskejch ohňů, rozdělanejch na vrcholcích okolních hor, varovat okolí před blížící se hordou tureckejch vojáků. Aljaz hraje ve fakt zajímavý kapele. Obvykle hrajou v kamenolomech. Trvá jim asi osm hodin, než zavěsej na lešení obrovskou industriální rytmiku, kapelu tvoří asi dvanáct lidí, který se připevněný na lana vznášej nad pódiem a přitom bubnujou. Mají svoje pyrotechniky, který během vystoupení spálej asi 200 litrů benzínu. Taky vlastněj autobus (ten dlouhej model s harmonikou), kterýmu uřízli střechu, aby mohli svoji industriální perkusní show provozovat i jinde pod širým nebem, ovšem bez ohňů. Klub nám druhej den navíc zaplatil vstupný do lázní a my jsme se tři hodiny oddávali léčivejm vodám v Lašku. Boží.

Z Laška to byl jen kousek do Trbovlje. Koncert dělal Ondrej z Trbovlje Hard Core (T.H.C), konal se na okraji skutečně obrovský skládky. Skvělý! Podařilo se nám sehnat nějaký náhradní díly do dodávky a současně si uvědomit, k jak famózním nehodám na slovinskejch silnicích zřejmě dochází. Hráli jsme s několika místníma bandama a s jednou vážně dobrou post-rockovou kapelou Lunar ze Záhřebu. Celej festival na skládce měl vydařenou atmosféru, Pod pódiem bylo pár ožralejch lidí, který se pokoušeli zabránit zpěvákovi v produkci. Mám rád opilce na koncertech, pokud po nás neházej lahve. Ale tady jsme nevěděli, jak naložit s jedním týpkem, kterej vypadal jako Dean Martin. Richard navrhoval, že já bych ho měl lapit zezadu a pak ho společně hodíme z pódia dolů. Mě zase napadlo ho unést a uvěznit v naší dodávce se sardinkama a Davem Dudleym. Naštěstí když jsme hráli, Dean samovolně vytuhnul.

Ani nevím, proč jsme tohle fotili. Myslím, že jsme právě dorazili na skládku a říkali si, jak jsme se sem kurva dostali. A nebo jsme se jen tak drbali a čekali na Carla, až se vymočí. Všimněte si hořících pneumatik v pozadí.

Ondrej, duchovní otec T.H.C. v Trbovlje.

Z mýho pohledu byla tahle akce pod širým nebem nejlepší koncert turné. Pršelo jak svině, všude lítaly blesky, lidi se dobře bavili, ostatní kapely byly v pohodě, jídlo bylo dobrý, zvukař se vyznal ve svý práci a my jsme byli na skládce a v autě na nás čekala spousta sardinek.

Z Trbovlje jsme zamířili zpátky k italskejm hranicím a hráli v Masovně v Nové Gorici. Klub byl nedávno otevřenej a byl obrovskej. Ta budova byla původně továrna na vagóny nebo tak něco. Je to místo vhodný na velký koncerty. Náš koncert bohužel mezi ně nepatřil, i když lidi, který přišli, se zdá se dobře bavili. Pozvali jsme je pak na pódium jako v Lublani, pár lidí tu nabídku využilo a byl z toho vydařenej jam. Hodně lidí bylo namol. Mám tisíckrát radši potrhlej ožralej dav než sál plnej nehybnejch sfing. Po koncertě jsme se bavili s člověkem, kterej hraje salsu v kapele s 25 lidma. Nedovedu si představit, jak může fungovat kapela o 25 členech, pokud v ní není Dave Dudley, kterej by je všechny srovnal. Představte si to množství sardinek, který by sežrali na turné! Prej nikdy nezkoušej všichni pohromadě. Hrát v takový kapele musí bejt divný. Pracoval jsem kdysi v jedný pražský kavárně. Tehdy tady hrál George Clinton s kapelou a naše kavárna se měla postarat o catering. Pročetl jsem si jejich požadavky a skoro jsem se posral z toho, co všechno chtěli. K pití jen to strašilvý americký pivo Miller Lite, k jídlu přesně specifikovaný druhy arašídovýho másla a džemů, 25 kusů pizzy Domino hned po příjezdu a šest velkejch krabic produktů KFC připravený po zvukovce. Každej měl mít samostatnou šatnu, s žehlicím prknem a žehličkou a s krabicí duhovejch vroubkovanejch prezervativů. Jídlo se muselo servírovat na bílým porcelánu se stříbrnými příbory. "Ať jde George Clinton a jeho oblíbený značky zboží do píči", řekl jsem a šel si hledat novou práci. Do hajzlu s Georgem Clintonem.

Rozhodli jsme se si druhej den přivstat a jen pár kilometrů do Itálie k moři. Zahnuli jsme na první pláž, kolem který jsme jeli, a tam jsme taky zůstali. Byla to krásná pláž. Byla to současně naše první společná pláž jako kapely. Kus od pláže byl opuštěnej důl. Bylo to mimořádně příjemný, stáli jsme na betonovým molu, kde se kdysi nakládaly lodě, pozorovali jsme splašky z nedalekýho přístavu a lodě, který nás míjely. Splašky ve vodě přitahovaly množství medůz, který se pokoušely vytěžit maximum z lidskýho odpadu, kterej je obklopoval. Zrovna když jsme konzumovali sardinky, zjevila se parta vyšňořenejch italskejch policajtů a legitimovala nás. Měli na sobě černý uniformy se zlatejma třásněma a výložkama na ramenou, na nohou pak měli vysoký naleštěný holinky. Nebylo jasný, jestli jsou to policajti nebo zatoulaný členové vojenský kapely. Byli to fajn poldové, pokud se teda něco takovýho dá o policajtech vůbec říct.

Richard objevil na malebný italský pláži mrtvýho ptáčka, obalenýho zbytkem těla taktéž mrtvý medůzy a nějakýma olejnatýma zplodinama. Pohřbili jsme ho a pronesli jsme nad jeho hrobem smuteční řeč. "Zde leží malej mrtvej ptáček. Byl to dobrej ptáček a udělal všechno, co měl. Každej den snědl tolik odpadků, kolik dokázal a nosil stejný ptačí oblečení jako jeho kamarádi. Rozumu moc nepobral, ale měl ho dost na to, aby využil magnetický pole Země a byl schopnej poznat, kde je sever a jih. Jako ptáček se snažil, a když ukončil svoji pozemskou pouť, naplněnou pojídáním odpadků, zemřel smrtí na týhle mizerný pláži mezi svinstvem, který ho celej život sytilo, a s plným ptačím žaludkem. Nevíme, z který země tenhle ptáček přiletěl, ale pravděpodobně se svobodně rozhodnul, že odpadky na táhle italský pláži jsou lepší, než odpadky na jinejch evropskejch plážích. Bůh žehnej tomuhle malýmu mrtvýmu ptáčkovi s žaludkem plným svinstva. Mohl možná ještě žít a lítat vysoko nad náma a hledat další sračky, který by mohl pozřít, pokud by se tady takhle nepřecpával. Je teda ale známo, že ptáčci musej denně sníst trojnásobek svý váhy, aby měli dostatek energie potřebný k letu ve výškách, odkud můžou pozorovat okolí a hledat další srágory k jídlu. Život ptáčků je paradoxní."

To není hamburgr. To je kůňburgr, velikej, šťavnatej a báječnej.

Richard je hlavní navigátor Squall. Vždycky má vystrčenou ruku z okýnka. Na turné jsme trávili v autě spoustu času, takže jeho ruka byla po pár dnech rudá a ožehnutá sluncem. Druhou ruku měl i po návratu do Prahy bílou jako sníh.

Z Nove Gorice jsme zamířili do Bosny-Hercegoviny. Těšili jsme se do Mostaru a Travniku. O Bosně jsme toho moc nevěděli, ani o tom, co se tam přesně odehrávalo během války, tak jsme byli zvědaví a mírně nervózní, protože jsme neměli ani ponětí o tom, co nás čeká. Hranice jsme překročili bez problémů. Evidentně se v týhle zemi odehrávalo pěkný svinstvo. Skoro každej dům byl plnej otvorů po kulkách a granátech. Cesta do Banja Luky a pak údolím směrem k Mostaru byla poměrně pochmurná. Všimli jsme si, že u silnice do Banja Luky byly jen dva typy kšeftů: potraviny a myčky aut. V Bosně je spousta myček aut. Pro mě bylo taky nezvyklý vidět v každým městě minaret. Silnice byly mizerný, což ve světle událostí posledních deseti let nebylo překvapení. V jednom městě jsme špatně odbočili a skončili jsme uprostřed muslimskýho tržiště, plnýho lidí, kuřat a zboží, z kterýho ovšem už nevedla žádná silnice. Zanořili jsme se do přeplněnejch uliček a za náma se vydala skupina asi dvou set mlčky pochodujících osob. V tuhle chvíli se nám urval výfuk, čili auto vydávalo jako doprovod mlčícího davu otřesný zvuky. Zastavili jsme se ve chvíli, kdy nám došlo, že vlastně prorážíme cestu pohřebnímu průvodu na hřbitov. Dívali jsme se na ruiny kolem nás, na pochodující mlčící skupinu a uvědomili si podivnost celý situace. Vůbec jsem nevěděl, co si počít. Když nás průvod minul, otočili jsme to a bloudili uličkama zpátky na hlavní silnici.

Musím říct, že krajina je v Bosně a Hercegovině jedna z nejkrásnějších, jakou jsem kdy viděl. Cestování je trochu náročný, všude jsou na silnici tunely a kolem špičatý skály, ale je to nádhera. Do Mostaru jsme přijeli včas. Fantastický místo! Zničený, rozbitý na kusy, nádherný, kuriózní, se spoustou na první pohled uvolněnejch lidí na ulicích, kavárny byly plný mimořádně přitažlivejch a svůdnejch žen. Mostar je asi nejvíc "jiný" město, který jsem v životě navštívil, hned po Istanbulu a Fort St. James v Britský Kolumbii. Bylo vedro jak svině, 35 stupňů na začátku května. Hráli jsme v klubu Collapse na terase nad řekou. Při hraní jsem musel pozorovat siluety minaretů za terasou a temnější siluety hor v pozadí a měsíc a hvězdy nad řekou přímo pod náma a skály na břehu řeky, lesknoucí se pod světlem pouličních lamp. Za těhle okolností bylo těžký soustředit se na hraní. Zdálo se mi, že tady se dá dělat tolik zajímavějších věcí než hrát naše songy. Koncert dělal člověk jménem Nedim, parádní chlapík, kterej nám pouštěl spoustu alternativní muziky z Bosny, Francie a Itálie. Je členem uměleckýho sdružení Collapse, který vydává knihy, pořádá filmový festivaly, performance a výstavy. Underground v Mostaru je hodně živej, hlavně díky Nedimovi a jeho kámošům. Další den jsme měli volno, tak jsme se bytelně zkouřili trávou, dodanou majiteli klubu, obdivovali krásy města a místních mešit, jedli pizzu s lavinou majonézy a chtěli jsme vylézt na kopce nad městem, dokud jsme si nevšimli cedulí s varováním před minama. Nevím, co k tomu ještě říct. Jídlo je v Mostaru famózní, tak jsme si na pár dní dali oraz od sardinek. Příští stanice: Travnik.

Manekýna z Travniku

Z Mostaru jsme do Travniku jeli stejnou cestou, kterou jsme přijeli. U silnice byla spousta prodavačů pirátský muziky s vypálenejma cédéčkama a kazetama. Možná, že až se někdy vrátíme, seženeme tady nějaký levný věci od Squall a budem je moct zase prodat na koncertě. Projeli jsme městem, který připomínalo skutečný peklo. Zřejmě se jednalo o obrovskou elektrárnu ve stalinským stylu. Obrovský roury s plivajícíma ohněma vyčuhovaly ze střechy, skleněný zdi byly rozbitý, takže bylo vidět dovnitř samotnýho smrtícího Mordoru. Město bylo rozbitý napadrť a kouř z fabriky se valil do údolí jako odpornej černej mrak. Nechápu, jak někdo může v tom údolí žít a dejchat ten ďábelskej dým přicházející přímo z pekla. Těžkej průmysl je skutečně drsná záležitost. Ale i tak jsme včas dorazili do Travniku, takže jsme mohli nakupovat a pak relaxovat v klubu Alter-Art. Je to divadlo, který provozuje Darko. S Robem jsme nakoupili nějaký dárky pro rodinu. Sehnal jsem bosenskou verzi Monopolů, určenou pro vojáky. Připadalo mi to jako skvělej dárek, když jsem si uvědomil, že nebudu rozumět tomu, co je napsaný na kartičkách. Snad mi to Vedran v Praze přeloží. Vyložili jsme věci, udělali zvukovku a Darko nás vzal do místního rádia na rozhovor. Richard se docela rozjel a mluvil o tom, jak chce pracovat s Michaelem Jacksonem. Byla to prdel. Pak jsme vytvořili rozhlasovej jingle "Čau, my jsme Squall z Prahy a vy posloucháte rádio TNT 102.5 FM v Travniku". Hráli jsme s kapelou White Circle Crime Club z Belgie. Klub byl plnej skutečně krásnejch holek a Belgičani byli fajn lidi (i když nám sežrali všechny banány, než jsme se k nim vůbec dostali), mohli jsme spát v hotelu a mohla to bejt nezapomenutelná noc, kdybysme nemuseli hned po koncertě vyrazit na dlouhou cestu do Cerva v Itálii, kde se měl konat další koncert. Cervo je coby kamenem dohodil od Monte Carla.

Darko nám doporučil bosenskou specialitu. Nepamatuju si, jak se to jmenuje, ale stojí to za to. Malý párečky se zapíjej kyselým mlíkem.

Jeli jsme a jeli a jeli v naprostý tmě po opuštěný bosenský silnici, když najednou explodovala jedna z pneumatik. Nejeli jsme moc rychle, takže to nebylo nějak dramatický, ale i tak nás to hodně sebralo. Někdo musí vyskočit z auta do nehostinný horský krajiny a začít něco dělat. Mimochodem, na turné to fungovalo takhle: Richard poslouchá Dava Dudleyho, Rob hovoří, já řídím a Carl spí. Zadní části dodávky jsme začali říkat "Carlovo hnízdečko". Měl tam zásoby jídla a pití na tři týdny a spoustu takovejch těch drobnejch předmětů, věciček a polštářků, který měly zajistit jeho pohodlíčko. Takže když jsme píchli, Carl spal. Z ničeho nic se ovšem probudil a vlastně okamžitě převzal velení a všechny nás rozhejbal. Štěkal na všechny strany pokyny, připravil všechno nářadí na výměnu kola, každýmu ukázal, co a jak má dělat. Byl úplně ve varu. Možná bysme Carla měli přivádět do varu častějc, bůh ví, co v něm vlastně dříme. Dostali jsme se zpátky na silnici a pár hodin pokračovali v jízdě do Banja Luky, kde nás zastavili policajti. Byly tři ráno a policajti nejevili sebemenší zájem studovat můj řidičák nebo pas, tak nás nechali jet. Ale naštěstí jsme si při týhle zastávce všimli, že auto smrdí, jako když se pálí guma. Zajeli jsme do servisu, kterej byl otevřenej!?! ve tři ráno, nastavili jsme v právě vyměněným kole správnej tlak a jeli dál. Zaplať pámbu, že nás ten policajt zastavil! Mohlo to skončit dalšim defektem! Byli to fajn poldové, pokud se teda něco takovýho dá o policajtech vůbec říct. Pustil jsem si Hanka Williamse, abych se trochu uklidnil a byl schopnej řídit, když ostatní vytuhli. Hned za chorvatskejma hranicema jsem viděl něco podivnýho: možná za to mohly levný amfetamíny pro řidiče nebo hnusný instantní kafe, který jsem za volantem pil, ale přesně v okamžiku, kdy se nad obzorem objevilo slunce, pleskla mi o přední sklo nějaká obluda s kožnatejma křídlama a pak zmizela. Bylo to něco jako pterodaktyl. Přísahám, že jsem slyšel šustění kožnatejch křídel!

Po dvanáctihodinový šichtě převzal u italskejch hranic volant Rob. Jeli jsme přes Cremonu v Itálii a cesta odsejpala, takže jsme měli šanci přijet do Cerva dokonce včas, v šest večer! V tu chvíli přestal definitivně fungovat v autě karburátor. Zůstali jsme viset na kraji italský dálnice. Zavolali jsme žlutý anděly a nechali se na velkým tahači odtáhnout za 100 euro do největšího a nejluxusnějšího VW servisu v Itálii. Byl tak obrovskej, že po něm zaměstnanci jezdili na kolech! Nikdo ovšem nemluvil anglicky a my jsme jen čekali, uvažovali o tom, kolik času ztrácíme a oddávali se divokejm fantaziím na téma, kolik tady bude stát zprovoznění našeho auta. 1000 euro? 2000 euro? Navíc vlastně ani nebylo kam jít a překlenout nudný čekání. Nacházeli jsme se v očistci lehkýho průmyslu. Personál navíc začal bejt nervózní, protože jsme vypadali trochu jetě a táhly z nás sardinky. Zdvořile nás požádali, jestli nemůžeme opustit recepci, protože odrazujeme "zákazníky". Za tři hodiny jsme byli zase na silnici. Stálo to 140 euro. Pořád máme šanci stihnout koncert!

Probili jsme se nekonečnou sítí tunelů okolo Janova, bylo to zase jako jedna z Richardovejch představ na téma TRON. Do klubu Babilonia jsme ovšem dorazili v 11 v noci. Když jsme vyložili věci, lidi v klubu dali velkym "hurá" najevo uspokojení. Postavili jsme to, udělali zvukovku, spořádali parádní večeři na švédským stole a v 11:30 jsme už byli na pódiu! Já se cejtil jako pěkná troska a ještě mi chcíplo v půlce prvního songu kombo. Naštěstí na kraji pódia stál starej dobrej Marshall a tvářil se opuštěně. Babilonia je asi půl kilometru od Středozemního moře. Už jen tohle stálo za tu šílenou cestu, stejně jako to, že jsme se zase viděli s Vitem. Potkali jsme ho před rokem na C.E.S.T.Ě., kde jsme všichni dělali takovej ten letní uměleckej festival. Po koncertě jsme si dali chutnej místní hašiš a dojedli to báječný jídlo. Lidi se po koncertě rychle vypařili a Vito nám nechal klíče, abychom mohli spát přímo v klubu. Druhej den ráno na nás čekalo čerstvý espresso a výlet do obchůdku s jídlem, což bylo pro nás totéž, jako dostat velkou vlhkou pusu. Ty zatracený Italové se teda v jídle fakt vyznaj! Olivy velikosti baseballovýho míče. Dobrý víno – ne prostě víno, ale DOBRÝ víno. Vynikající chleba, kterej byl upečenej skutečně za účelem, aby ho někdo po odchodu z pekárny pozřel. Sýr, kterej chutnal báječně jako božskej rostlinnej olej specifický konzistence. Po nákupech jsme šli pár kilometrů k moři, kde jsme se najedli s výhledem na vlny. Taky jsme se věnovali opravě auta. Dodávka momentálně vydávala zvuky jako nějakej debilní dvojplošník z první světový války. Pár šroubků a bylo to, ale byl jsem celej od oleje a sraček. Pak jsem zase šli na pláž a na palmách jsme objevili plakáty na koncert Squall. No, tak až sem jsme se dostali z žižkovskejch ulic, plnejch psích hoven!

Na turné jsme v autě dodržovali stabilní zasedací pořádek. Časem jsme si říkali, jaký jméno by se k nám hodilo, kdyby nám drazí rodiče nedali naše jména. Opustili jsme Cervo směrem do vnitrozemí a jeli na koncert do Rosalie, kde jsme měli hrát s kapelou Discodrive. V Discodrive bubnuje Jacopo z Alice Records. Pokud bych ho měl k někomu přirovnat, tak vypadá jako Stewart Copeland. Squat Rosalia je přímo uprostřed Turína, hned vedle královskejch zahrad. Večeře (těstoviny, pochopitelně) byla prvotřídní a zase jsme se jednou obešli bez sardinek. Před koncertem jsme se prošli po městě, dali si kafe a hodinu dějepisu. Discodrive nám ukazovali, kam všude dali plakáty na koncert a kde všude je strhli. Lepit plakáty na koncert je marnost nad marnost. Neni to k ničemu. Koncert byl fajn. Dopili jsme s Richardem vodku, kterou jsme koupili první večer na turné a nějak jsme zabředli do takový stupidní pantomimy, jak z nebe padá obrovskej balvan. Na začátku turné mi Richard vysvětlil, že v okamžiku, kdy bude moje karma na dně, přiletí velkej pták a mrští po mě obrovským balvanem. A to bude konec. Po koncertě jsme s Richardem a Robem vyrazili prozkoumat turínský diskotéky. Našli jsme jen jednu a k našemu velkýmu překvapení tam byla zábava a ani to nebylo bůh ví jak italský, jak jsme si představovali. Nevim, kdy jsme se dostali do postele, ale cesta do Ferrary byla druhej den jako očistec. Dvě hodiny jsme zkejsli v zácpě před nějakým městem, jehož jméno si nepamatuju. Pak jsme trochu usnul a poškrábal jsem celej bok auta o takový ty boxy na placení na dálnici. Tohle byl – hned po svistu kožnatejch křídel v Chorvatsku – nejhorší zvuk mýho života. Přijeli jsme do klubu v městečku Carpi ve 23.15, rychle objali Tiziana z Fooltribe Records a ve 23:30 jsme už řádili na pódiu co to šlo, abysme odčinili ten pozdní příjezd a taky proto, že do konce povolenýho času zbejvalo 30 minut. Po včerejšku a po dnešní jízdě jsem byl tak vyčerpanej, že jsem hned po koncertě vytuhnul v autě. Už si jenom vzpomínám, že ve chvíli, kdy mě Richard budil, abych zase začal řídit, se mi zdálo o Georgi Bushovi, jak měl místo pinďoura kundu a z tý kundy uměl vystřelovat laserový paprsky, a proto začal bojovat s obrovskou chobotnicí. Odraz další z Richardovejch představ: podle něj by totiž každej film měl končit soubojem nějaký celebrity s obrovskou chobotnicí. Nejsme akorát schopný se dohodnout, kdo by to měl bejt.

Po devatenácti koncertech už Rob znal naše kousky zpaměti a občas vyskočil na pódium a zazpíval si "Today". Ve Vancouveru hrával v osmdesátejch letech v kapele The Soreheads. Jejich nejlepší věc se jmenovala "Jízda po márnici". Poslední koncert v Itálii se odehrával v místě s názvem Habitat, provozovaným jednou ženou, která se věnuje ochraně přírody a tak. Klub vlastně nebyl ve městě, takže vlastně ani nevím, kde jsme hráli. Vedle klubu byla vinice. Většinu dne jsem strávil připevňováním výfuku k podvozku auta. Ani teď to nebylo nic složitýho, jen dva šroubky, ale pěkně zkurvený. Před odjezdem jsme si v Tizianově městě dali kafe a já si zašel koupit další šroubky a při tom se spřátelil s majitelkou obchodu, protože se ukázalo, že její dcera byla včera na našem koncertě! Rob a zbytek kapely se váleli po trávníku v Tizianově venkovským domě. Má tam několik podivnejch kuřat a venku běhá pár ještěrek. Tiziano udělal skvělou snídani s perlivým červeným vínem a domácí omáčkou svojí máti. Rob konzumoval množství bazalky a parmazánu – jak říkal, Italové dovedou každou chuť kondenzovat do naprostý dokonalosti. Sardinek jsme se pochopitelně ani nedotkli. Spali jsme zase u Tiziana a brzo ráno jsme vyrazili na poslední koncert do Brna. Dojeli jsme tam úplně v pohodě. V Evropě totiž funguje jeden báječnej zvyk: řidiči kamionů v neděli nikam nejezděj a jen pokuřujou cigaretky. Nikde nejsou žádný náklaďáky. Miluju evropský zvyky. Je to mnohem lepší než ta přepracovaná kultura americkejch řidičů s tím věčným polykáním tabletek, šňupáním kokainu a chlastáním kafe. Ale tohle prosím neříkejte mýmu šéfovi Daveovi Dudleymu. Všichni by měli poslouchat Davea Dudleyho.

Brno, klub Yacht. Konec cesty. Už nikdy sardinky!

Tyson

Protože všechno souvisí se vším, tak byste měli vědět, jak proběhlo předcházející turné v roce 2002.