[ VIII / IX / MMIII ]
Tak tady je můj pohled na celej epochální mejdan. Riskuju sice, že stejně jako v případě reportů z Free Dim Festu bude ten můj nejmíň zábavnej a nejvíc "emo", ale ať... Třeba se to dá vykládat i jako "emo statement".
V podstatě nejzákladnějším pocitem celý geniální soboty bylo překvapení, kolik lidí se přijelo podívat. Nedělali jsme ani letáky ani nic jinýho, a kromě zpráv na SRR webu a pozvánky na Part.cz jsme se ani nějak nesnažili o větší propagaci. Takže šok z toho, že Mlejn se začal postupně plnit (až se naplnil), byl fakt velkej. Druhým základním pocitem byl neustálej strach, že se něco (aparát? pivo? elektrika? podlaha?) posere a bude po srandě. Nakonec se posral jen koncert Gnu a to je – jak musíte uznat – jen nepatrná položka v jinak dlouhý řadě pozitiv...
Koncert Nuit jsem si nestačil pořádně užít, protože jsem ještě běhal kvůli několika maličkostem, který bylo potřeba zařídit. A když jsem se během následujících Monophonic začal dostávat do uvolněnější nálady, tak se posrala jedna bedna z mýho basovýho aparátu. Holkám se za ty komplikace omlouváme... když vám uprostřed koncertu odejde aparát, načež po pódiu začnou lízt tři chlapíci, co se to pokoušejí spravit, tak je to to nejhorší, co se může stát. Monophonic nakonec statečně dohráli(y) a situace s bednou se "postupně stabilizovala" – jak by zřejmě zněl politickej newspeak.
Takže piváky přibejvají, členové Squall dočítají všechny svoje knihy, fotbalovej míč je na chvíli v klidu a začínají Ememvoodoopöká. Nejhorší kapela v EU mně baví skoro vždycky. S Mladoněm za bicíma je to docela hustá jízda a kluci to perou s velkou jistotou, a já se najednou přistihnu, že mě to baví minimálně stejně jako je... parádní koncert.
Společenská část a vrcholná setkání na nejvyšší úrovni se začínají malilinko rozostřovat... Jdu si na chvíli sednout k deskám a už z dálky vidím Marťu s nezaměnitelným výrazem absolutního buddhisty. Model pana R. mu úplně podtrhnul nohy a pomalu to začíná vypadat jako na afterparty po Free Dim Festu. Todd: "Tý vole, ja už tři dny nejim, jen piju vodka..."
Následující Lyssa byla pro mě vedle Esgmeq asi vrcholem celýho SRSS. Jeden z nejlepších koncertů jedný z mejch nejoblíbenějších kapel, co víc si můžu přát? Skvělej zvuk, kluci začínají k mýmu dokonalýmu šoku "Georgem" (zařvat si po taaaaak dlouhým čase "Nemám nohy – dej sem nohy! Nemám trenky – dej sem trenky!" je skutečnou katarzí...) a pokračujou novějšíma skladbama, který mě baví snad ještě víc. Atmosféra úžasná, lidi jsou všude kolem kapely, na moment se mi zdá (možná i vlivem modelu pana R.), že publikum se na tý muzice podílí stejně jako Lyssa – a to nejde o nějaký krokolomný tance, je to snad nějaký tajemný sdílení nebo něco, ty voe (hele... "emo statement" je tady...). V textech Lyssy sice nenajdete slovo "perutě", ale trošku perutě tam stejně tak nějak jsou – že jo, vy cynici?
Pak už se to začíná připravovat na Wollongong – ty jsou vlastně skoro místní a na odezvě je to vidět. Je to víc punk než jindy a nový věci mě taky strašně moc baví – ta jedna je fakt jako Today Is The Day, máchám vždycky hlavou jak šílenec. Jen ty avizovaný Hüsker Dü tam furt nějak nemůžu najít, hehehe... ale to je možná spíš dobře. Líbí se mi, jak Todd hraje na kytaru – je to fakt "hard fucking rock" a je to děsně neandrtálský... In Times Of Trouble You Can Take My Hand je geniální riff s dokonalým zpěvem. Během Wollongong konečně dorazili z Německa kámoši z Deverovy chyby a další comrades z Mělníka, takže mlejnice už byla zcela narvaná.
Koncert Gnu už jsem hodnotil tady, takže jen krátce: nejhorší koncert za dvanáct let hraní před nejlepším publikem za dvanáct let hraní.
Náladu mi spravili Esgmeq. Tenhle koncert byl jeden z nejhustších, jakej jsem kdy coby divák absolvoval. Připadal jsem si jako teenager, kterej je poprvý na Sedmičce na punkovým koncertě... Všude zpocený těla, všechno v pohybu, mezi kapelou nadšený lidi, Sisi permanentně v publiku, Filka jak pod elektrickým proudem, Miki si jede svojí hustou bubenickou věc a Bambi to pobaveně pozoruje. Celá mlejnice řve sborem "Nic se nestalo, nic se neděje", nad hlavou mi proletí něčí tělo, moje brejle mi spadnou, protože na ně zapomenu při divokým headbangingu, ale jako zázrakem se jim nic nestalo... Všude kolem absolutní pogo, podlaha se chvěje, ale vydrží, Esgmeq sypou hit za hitem, pak přídavek a tenhle neuvěřitelnej bordel končí. Všichni zpocený, nevěřícně se na sebe koukáme. "Ty vole tohle jsem dlouho nezažil." Rokenrol. Emo statement.
SRSS uzavírají Děti deště a jejich pomalu se hrnoucí a pohlcující show dokonale navazuje na hustej blázinec Esgmeq. Už si jedu jen ve zvuku a nasávám tuhle Bugrrovu mašinu, která má podle mě tisíckrát větší potenciál, než sami kluci tuší... Absolutní soustředění všech Dětí deště dokáže strhnout i ty, který se úplně oddělali na Esgmeq. Působivý opilecký modloslužebnictví lidí, který si udělali vlastní oběžnou sestavu okolo svý vlastní vize.
A pak? Pak jsem musel odjet, protože v neděli mě čekalo 14 hodin v práci... takže pikošky z neděle (jakože prej byly!) se dozvíte asi v jinejch reportech. Moje pikošky nejsou zas tak zajímavý. Hlava mi hučela a pulzovala několik dnů, aby mi připomínala, že jsem prožil jeden z vůbec nejlepších dnů svýho života a pravděpodobně nejlepší koncert za celý ty léta... Za rok snad na viděnou...?
Aran