Raději budu mít 2000 posluchačů než 2000 dolarů

Musím se přiznat, že když se naskytla možnost udělat rozhovor s Ianem MacKayem z Fugazi a Dischord Records, trochu jsem váhal. Jednak mi nebylo jasný, jak by se to dalo zařídit po technický stránce, jednak jsem se bál, že Iana už se za ta léta ptalo na podobný otázky už tolik lidí, že ho to bude nudit a nic zajímavýho z něj nedostanu.

Nakonec se vyřešilo obojí – Ian mi prostě z Washingtonu D.C. zavolal domů a ukázalo se, že o Dischordu a všech věcech okolo si povídá strašně rád. Takže jsem neměl pocit, že by se nějak opakoval a že by ho to štvalo. Mluvil dlouho a všechno dlouho a pečlivě vysvětloval.

Rozhovor se točil kolem kompilace 20 Years Of Dischord, která shrnuje prvních dvacet let fungování tohohle kultovního labelu. A jestli tuhle luxusní záležitost ještě nevlastníte, tak vřele doporučuju: v nádherným obalu najdete tři CD (50 kapel, 73 skladeb – z toho 21 nikdy nevydaných) a spíše než booklet pak regulérní knihu se spoustou raritních fotografií, předmluvou Henryho Rollinse a historií všech kapel, co se kdy objevily na Dischord Records. Na posledním CD jsou pak i nějaký videa.

Následující rozhovor si můžete přečíst v nezkrácený verzi. V lednovým čísle Rock a Popu sice vyšla jeho podstatná část, ale tady se dozvíte i věci, který se do Rock a Popu nevešly a který mi připadají zajímavý. Ian tady například hezky mluví o Touch and Go, vysvětluje, jak se s kapelama domlouvá na deskách a tak podobně...

V přiložené knížce k box setu je tvoje a Jeffova fotka v kanceláři Dischord Records před dvaceti lety a nyní. Přestože jste s Jeffem zestárli o dvacet let a některé věci v místnosti se změnily, je to v podstatě pořád ta samá kancelář se skoro totožným vybavením. Má to symbolizovat to, že ideály Dischordu za ta léta nezestárly?

V tý kanceláři sedím třeba právě teď, když si spolu telefonujeme a pracuju tu vlastně pořád, každý den. Myslím, že to symbolizuje spíš to, že věci, který se daly do pohybu před více než dvaceti lety, můžou pořád fungovat. V kanceláři jsou všechny starý věci plně funkční a stejný je to i s tím, co jsme s Jeffem začali na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Jen proto, že teď děláme věci trochu ve větším, se přece nepřestěhujeme do nějaký zbytečně velký místnosti. Nepotřebujeme velkou kancelář jako symbol komerčního úspěchu Dischord Records (smích).

Když jsi sestavoval výpravný box set a vybíral skladby a fotografie, co jsi cítil, když ses probíral vším tím starým materiálem? Hrdost? Nebo třeba i sentiment?

Hrdost není úplně to správný slovo, který bych chtěl v téhle souvislosti použít. Hrdost byla tady ve Spojených státech devalvována přehnaným patriotismem a vůbec - tenhle šílenej, zmatenej bordel jménem USA se svojí zkomercializovanou kulturou mě brání použít slovo hrdost, třebaže ve spojení s Dischord Rec. Slovo hrdost už nemá svůj význam. Ale rozhodně jsem rád, že jsem to všechno mohl prožít a být se všema těma úžasnejma kapelama.

A sentiment? Ten necítím už vůbec – jsem totiž s tím vším spojený příliš těsně a hlavně: věci jsou pořád v pohybu a já jsem tady. Zajímám se o scénu, zajímají mě nový kapely, takže na sentiment není čas. Žiju přítomností.

Představení a krátkou historii všech kapel v knížce jsi psal taky ty?

Ano, to je všechno moje práce. A speciálně tohle bylo úplně nejtěžší. Se všema kapelama jsme byli a stále jsme velice blízcí přátelé a spousta kapel byla personálně neuvěřitelně provázaná. Psát o tomhle všem a hlavně o kapelách, v nichž jsem hrál, bylo jako psát příběh celýho svýho života. Bylo to jako autobiografie a bylo to velice, velice těžký. Spousta vzpomínek a spousta nejbližších přátel, s kterými jsem vyrůstal...

Jak probíhal výběr skladeb? Dá se vůbec z nespočtu nahrávek, co na Dischord vyšly, sestavit reprezentativní kompilace?

Když jsem seděl ve studiu s tou spoustou muziky, byl to zvláštní pocit. Je to jako když píšeš článek – při samotným procesu to vypadá úplně jinak, než když je to hotový, to určitě znáš. Když to vzniká, tak je to živý, nestále v pohybu. A pak tu práci skončíš a je to hotový a zaznamenaný - a často to je najednou jiný. Já mám rád obě fáze a protože jsem u spousty těch nahrávek byl velice blízko, pamatuju si oba stavy. Za ta léta se pak samozřejmě člověk naučí poslouchat spíš tu konečnou, zaznamenanou verzi. Ale když jsem teď ty starý skladby, co jsem poslouchal celý ty léta, vzal a šel s nima znova do studia, bylo to, jako kdybych celej ten proces znova opakoval. Bylo to najednou strašně živý a zvláštní... dost těžko se to dá popsat.

Jsem strašně rád, že se podařilo zaznamenat hudební vývoj a vzájemnou muzikantskou komunikaci kapel z Washingtonu D.C. a okolí, která byla po dlouhý léta velice živá a silná.

Fugazi (foto Shawn Scallen)

Necítíš se být limitován právě tím, že většina kapel, s nimiž Dischord spolupracuje, je z Washingtonu D.C. nebo okolí? Není to omezující?

Je to určitě limitující, ale v dobrém slova smyslu. Vnímám muziku jako kulturní aspekt určité komunity nebo regionu. A hudební komunita tady je pro mě prostě strašně důležitá, protože jsem vyrůstal uprostřed toho všeho a všichni ti lidé v kapelách a okolo nich byli mí přátelé. Nebylo to tak, že bych chtěl založit label – chtěl jsem vždycky jen dokumentovat to, co se děje v mém nejbližším okolí, protože to je pro mě zkrátka to nejdůležitější.

Na začátku osmdesátých let byla spousta punkových scén v mnoha oblastech a my jsme se přirozeně rozhodli dokumentovat muziku scény, která nám byla nejbližší. Ostatní scény ať dokumentuje ten, kdo tam žije a nejlíp tak rozumí tomu, co se děje v jeho blízkosti. Lidi a hudebníci tady z Washingtonu D.C. jsou moji přátelé a to věci samozřejmě zjednodušuje.

Jsem v podstatě hodně rád, že se Dischord takhle úzce specializuje. My jen nabízíme tuhle svoji možnost výběru. Svět je přesycený možnostmi, zvlášť tady v Americe. Máš sto druhů chleba, ale nemůžeš si koupit jen jeden krajíc – ten se neprodává. Tady se byznys bere tak, že když nerosteš a neexpanduješ, tak to je konec. To v byznysu znamená smrt. S tím já ale zásadně nesouhlasím a myslím, že můžeš věci – pokud fungujou tak, aby tě uspokojovaly – dělat navždycky. Nesouhlasím s tím americkým způsobem života, závislým na nekonečné expanzi a růstu. Proto máme pořád tu samou kancelář a děláme to, co děláme.

A myslíš, že washingtonská hudební scéna je tak výjimečná, že produkuje samé skvělé kapely, nebo je to spíš tím, že kapely z Washingtonu D.C. a okolí jsou motivovány existencí Dischordu a toho, co dokázal?

Pro mě ta scéna určitě výjimečná je – jak už jsem řekl, žiju tady a sleduju scénu a kapely. Ale určitě tady hraje roli i to, že kapely jsou inspirovány Dischord Records a nepopírám, že spoustu z těch kapel pravděpodobně Dischord nastartoval.

Jediné dvě skupiny, které za dlouholetou existenci Dischordu přešly na major label, byly Jawbox a Shudder To Think. Jak jsi se cítil, když tyhle výjimečné kapely opouštěly tvoji značku? Mluvil jsi s nimi o jejich kroku?

Mluvili jsme o tom dlouho před tím, než se to stalo a mluvili jsme spolu i potom. Lidi z těch kapel samozřejmě zůstali mými přáteli i potom, co odešli z Dischordu. Ptali se mě na radu a já se jim snažil pomoct a podpořit je v tom, aby se rozhodli tak, jak to cítí. Každá kapela se rozhoduje sama za sebe a my podporujeme jejich rozhodnutí, protože label existuje kvůli kapelám, ne naopak. Někteří členové Jawbox a Shudder To Think se prostě rozhodli, že tenhle krok jim pomůže v jejich vývoji, že je to posune – třeba i finančně. To je ale úplně v pořádku.

Máš s kapelami pořád jen ústní dohodu? Pořád žádné smlouvy? Ptám se kvůli kauze Butthole Surfers versus Touch and Go. (Butthole Surfers měli s Touch and Go po dlouhá léta ústní dohodu, podle níž si kapela a label dělily zisk z prodeje nosičů přesně na polovinu. Butthole Surfers před několika lety ale Touch and Go zažalovali pro údajný ušlý zisk a protože nikdy nebyla podepsána smlouva, kapela vyhrála – pozn. aut.)

Pořád ústní dohoda. Nic se nezměnilo. Za vším, co řeknu, si stoprocentně stojím a s lidma především mluvím – nepodepisuju s nima smlouvy. To, co udělali Butthole Surfers, byla normální krádež, nic jinýho.

Shudder to Think (foto Jen Semo)

Dischord a Touch and Go se vzájemně ovlivňovaly a spolupracovaly po dlouhá léta. Sleduješ současnou produkci této značky?

Corey Rusk (majitel Touch and Go, pozn. aut.) je jeden z mých nejoblíbenějších lidí. Mám ho strašně rád a strašně respektuju jeho i to, co dělá. V úplných začátcích nám s existencí labelu neuvěřitelně pomáhal a radil nám co a jak. Pořád mi posílá svoje nový věci, ale já nemám čas si to všechno poslechnout. Ale je jistý, že v katalogu Touch and Go jsou některý úžasný kapely, třeba Blonde Redhead. Obdivuju hlavně to, kolik toho na Touch and Go vychází, to jsou neuvěřitelný kvanta. My uděláme tři desky za rok a to je úspěch (smích).

Lidi často zmiňují Dischord jako jeden z nejdůležitějších nezávislých labelů – a často jako vůbec ten nejdůležitější. Mě to samozřejmě těší, ale nejdůležitější nezávislý label je podle mě právě Touch and Go. Corey Rusk nás prostě naučil všechno.

Jaký je tvůj názor na šíření hudby po internetu? Pomáhá to muzice? Steve Albini o internetu ve vztahu k hudbě s despektem prohlásil, že to je "jen další druh rádia" a že ho nezajímá.

Já s tím nemám žádný problém. Technologický vývoj byl vždycky strašně důležitý a pro zaznamenání a šíření muziky to samozřejmě platí taky. Pokud hraju na kytaru s rockovou kapelou, a nebo pokud si doma brnkám na piáno, tak ta jednotící idea je pořád stejná – chci, aby to někdo poslouchal. Lidi sice říkají, že díky šíření hudby prostřednictvím internetu přicházejí muzikanti o peníze, ale já radši budu mít 2000 posluchačů, než 2000 dolarů. Pokud internet slouží jako dobrý nástroj k šíření muziky – tak proč ne? Obecně s touhle oblastí nemám vůbec žádný problém – je mi třeba úplně jedno, jestli si lidi nahrávají koncerty Fugazi.

Lidé většinou kupují desky, které vycházejí na Dischord Records nikoliv proto, že by znali konkrétní kapelu. Je to tak, že důvěřují tomu, co ty s Jeffem vydáváš a nerozpakují se do toho investovat. Je pak pro tebe vydávání desek pořád risk a dobrodružství?

Jasně, je to pořád dobrodružství a vždycky bylo. Já jsem se ale nikdy nebál o investovaný peníze, já jsem se bál toho, že lidi třeba špatně pochopí, o co nám jde. Bál jsem se, že nebudou rozumět. Peníze nebyly hlavní problém. Taky jsem se bál, že Dischord bude fungovat jako nějaký filtr, skrz který se kapela dostane k lidem v jiném světle. Bál jsem se, že kapely, které vydáváme, budou příliš spojovaný s Dischordem, a to že jim nakonec ublíží. Že si lidi řeknou – fajn, další kapela na Dischordu – ale nezjistí nic podstatnýho o kapele samotné.

A taky si myslím, že lidi nám tak věří i díky té návaznosti, o které jsem už mluvil. Lidi ví, co zhruba vydáváme za kapely a ví, že se nesnažíme o nějaký komerční průlom.

Když s kapelou domlouváš vydání desky, bavíte se pouze o příští, nejnovější nahrávce, nebo se bavíte v termínech několika let a desek?

Je to vždycky jen jedna nahrávka. Sedneme si a řekneme – pojďme udělat desku. Probíhá to tak, že mě nějaká kapela zaujme, načež s ní strávím trochu času ve studiu Inner Ear s Donem Zientarou (dvorní nahrávací inženýr Dischord Records – pozn. aut.) a uvidíme, co se s tím dá dělat. Jako naposledy třeba Black Eyes – něco nahrajeme a pak to vyplyne úplně samo: co kdybychom udělali desku? Snažím se ale kapelám pomáhat i v případě, když ten konkrétní materiál nevyjde na Dischord Records.

Lungfish (foto Jen Semo)

Vedle Fugazi jsou druhou nejdéle fungující kapelou na Dischordu Lungfish – pojedou vůbec ještě někdy turné?

Bůh ví. Jsou to šílenci, pořád žijou v Baltimore a nedávno mi říkali, že by v lednu chtěli nahrát svůj zbrusu nový materiál – prý půjde o něco velkého. Už se nemůžu dočkat.

Kdybys měl vybrat jednu nahrávku, která nejlépe charakterizuje Dischord, která by to byla?

Tenhle nový box set (smích). Ne, vážně: je toho moc. Ale pokud bych měl opravdu zvolit, tak třeba EP Subject To Change od Faith. Nebo deska Rites Of Spring, ta byla hodně důležitá. Taky všechny alba Lungfish, hlavně Sound In Time, to je klasika. A Warmers, ty miluju...

Všechna tahle muzika mě dělá šťastným po celý ty roky a musím říct, že při přípravě týhle kompilace jsem si uvědomil, jak moc tu hudbu miluju. Opravdu, všechny ty desky jsou pro mě strašně důležitý. Můj vztah k hudbě je jako vztah někoho, kdo posílá dítě na univerzitu: jsem s muzikou – ať už vlastní nebo muzikou svých přátel – v podstatě od vzniku až do momentu, kdy to je nahraný a my to pošleme do světa. A pak na tu hudbu myslíš a i když máš spoustu jiný práce a nemůžeš se k ní vracet, tak se těšíš, až se třeba na chvíli vrátí domů a zajímá tě, jak si vede ve světě. A tenhle box set je takový album vzpomínek, který vnímám hodně silně. I proto, že se další zajímavý věci dějou právě teď.

Adam