Tenhle report pochází z voitech.org a je publikovanej se souhlasem autora.
Vždycky jsem měl problém s Wittgensteinovým "o čem nelze mluvit, o tom je třeba mlčet", protože samotný jazyk koneckonců vznikl tím, že byla snaha mluvit o čemkoliv, a teď funguje tím zázračným způsobem, že lze říkat jednu věc a vyjádřit jí kupu dalších. Nicméně jsou chvíle, kdy je skutečně třeba kapitulovat; pochybuju, že Wittgenstein zažil něco jako Silver Rocket Summer Slaughter, ale zrovna na tuhle akci jeho slova sedí... Proto veškerý moje pokusy o formulace nejsou než... pokusy.
Takže jsme se ocitli na nádherným, od oka tak 150 let starým mlýně kousek od Byšic (Byšice?) u Mělníka. Atmosféra jedním slovem letní: nebe bez mráčku, kolem sklizená pole, ve zdech mlýna volně pohození či popocházející lidé, organizace neviditelná, genius loci - a už v tom mírumilovným odpoledni něco velkýho ve vzduchu. Někdy jako by se věci prostě děly samy od sebe svou vnitřní nutností a člověku nezbývá než je s otevřenou papulou registrovat.
Úvodní Nuit mě žánrově poněkud překvapili, protože cosi na způsob doommetalu s houslemi jsem nečekal, ale do zlátnoucího odpoledne sedli; jen chrčákovitým vokálům už jsem poněkud odrostl. Taky jsem se ještě průběžně seznamoval s prostorami a osazenstvem. O následujících Monophonic už jsem leccos slyšel (pěkně mě mrzí, že jsem kdysi prošvihnul ten jejich koncert v Rock Café) - a tyhle tři cácory své krátké leč dobré pověsti dostály: nekomplikovaný, energický, "vypalovací" punk s letní (to léto se mi cpe úplně všude) náladou, při kterým se mi na hlavu sypaly piliny ze krásnejch a zřejmě zbrusu novejch prken na stropě. A k tomu tak nějak přirozeně patřily i ty trable s basou.
A pak už začínalo jít do tuhýho: proto ty kecy o Wittgensteinovi. Pokoušet se tu o nějaký zpravodajství prostě nemá cenu, takže jen přepíšu svoje poznámky. Ememvoodoopöká: 1. vrchol, postpunk, apokalypsa, troglodytský klávesy, monstrum. Lyssa: chladnokrevně rozložený figury, strohý až s pěnou od huby; precizní vlnobití. Mnohoosminový takty, mimozemský smysl pro rytmus a - samozřejmě - poryvy. Wollongong: zoufalství jako kramle v komíně, jako přerušovaná čára na silnici; dunící prkna pod nohama. 3. od konce čelist dolů, 2. rytmický peklo, 1. smrt a přídavek - není možná. Gnu: noc prokvetlá lávou, sladký písek mezi zuby, nový věci jsou oheň. Vesmír i hlína z pole. 0 zpěv. Esgmeq... K Esgmeq nemám nic, protože jsem byl v kotli a nevěděl o sobě; jinak to prostě nešlo. Pamatuju si jen Michala, jak ex post nevěřícně kroutí hlavou a říká něco v tom smyslu, že to je přece úplně obyčejná muzika, tak jak může s lidma dělat TAKOVÝ věci... A na poslední Děti deště jsem - omlouvám se - už neměl. Ne, spát jsem šel až někdy v šest někam do oranice, ale už se do mě zkrátka nevešla ani nota.
Ne, některý věci skutečně nejde popisovat. A na některý akce by člověk měl mít povolení od psychiatra. :-)