[ IX / IX / MMIII ]

Jak mám pro Kristovy rány napsat něco o akci, na kterou jsme se chystali a těšili jako na jasnej vrchol léta a kterou se mi podařilo strávit neustálým korzováním mezi lidma a požíváním víc nebo míň legálních substancí? O muzice to bude jenom místy, takže předem sorry.

Když jsme přijeli, všechno se pomalu teprve jakoby probíralo z nějaký srpnový letní kocoviny. Vylezli jsme nahoru na tu šílenou podlahu, která nebudila důvěru, ani když na ní stálo deset lidí – a to ji čekaly mnohem horší věci. Pár lidí se válelo v křeslech, pár lidí bezcílně bloumalo kolem, bylo vedro, začalo se nasávat. Gnu pobíhali kolem s aparátem a my jsme s Marťou (podle Oldovejch profesionálních pokynů) zavěsili do kouta prostěradlo se stříbrnou raketou, čímž dostal celej prostor ten symbolickej punc "akce".

Zatim to vypadalo jako vždycky před koncertem, ale brzo se měla situace změnit. Lidi se postupně trousili do mlejna, a de facto někdy kolem třetí odpoledne zesílil proud příchozích, kterej vlastně několik hodin VŮBEC NEUSTÁVAL! Když dorazila (evidentně z nádraží) první početná skupina polonahejch, tetovanejch, vousatejch a já nevim co ještě individuí, došlo mi, že to bude velký.

Pomalu vyrostlo "pódium", pivo si vesele pěnilo v kelímcích a bylo jasný, že to brzo vypukne. Nevděčná úloha rozjet takovejhle mejdan připadla klukům a holkám z Nuit – a oni se s tím popasovali víc než dobře. Lidi se dobře bavili a zvlášť bizarní bylo, že poslední kousek měl s nima zazpívat náš drahej Hukot, kterej se ovšem nemilosrdně vypařil někam do okolí. Hledal jsem ho asi čtvrt hodiny, bez výsledku. Když jsem se vrátil, Nuit už čekání vzdali a na svůj set se chystaly holky z Monophonic. Opřely se do toho s patřičnou energií, jak už jsem si u nich zvyknul, a dobře to odsejpalo. Velká škoda, že je přerušila nefunkční bedna. Holky ale rutinovaně prostoj překlenuly a přes tuhle lapálii zvýšily teplotu v sále o dobrejch pár stupňů.

Svoje krámy si pak nachystala ta verbež z Kostelce, Emems. Bourek už měl docela solidně nakoupíno, jako obvykle vyrukoval s několika kouskama ze svý úchylný sbírky triček (měl na sobě asi pět kousků najednou a během večera je postupně odkládal), Vořech – zřejmě pod vlivem spousty Bourkovejch trik - nekompromisně odhalil nefalšovanej KOŽICH (ten, co se nesundavá) - a pak to rovnou odpálili svou prorockou hymnou. Jak se někdo z kapely válí po zemi, je už skoro zaručený, že mě ten koncert silně baví. A když navíc bubeník při hraní vstává, aby se do toho moh víc opřít... miluju. Fungovalo to i teď.

My – Lyssa – jsme se dobře pobavili, jako skoro pokaždý. Musím říct, že moje konzumace alkoholu kulminovala právě v tu správnou chvíli, takže když jsem se vítal se Školim a s paní Školi, musel jsem vyslechnout brněnskou charakteristiku svýho stavu: "Pyčo, ty si namrdanej jak sysel...". Vůbec se tam STRAŠNĚ CHLASTALO. Vnímal jsem takovou tu hustou atmosféru pití: jak je člověk ožralej jenom z toho, že ve vzduchu je cejtit spousta alkoholu. Jo, zřejmě s tím souvisí ta spousta pití ve mě... ale tady byl sťatej snad i ten, kdo nechlastal vůbec. Hovořil jsem se Slávkem Dolejším (v tričku s Myšpulínem), vypadal spokojeně, je vidět, že doma v pokojíčku ve Skalsku mu to svědčí. Hulilo se, chlastalo se... pořád dokola.

Mezitím se pánové z Wollongong postavili k davu čelem (a že na ně už teda byla hlava na hlavě), Torr s pěstí nad hlavou vyřvával německý slogany a všichni včetně mě jsme mu zobali z ruky. Wolloni jsou tady jako doma, a tentokrát to válcovali jako Bůh Otec, Syn i Duch svatej. Výbornej koncert jedný z mejch nejoblíbenějších kapel, hodně hustej punkrock, divočina non plus ultra. Brouček už byl rozjetej jako raketa a byl na půl cestě ke svýmu famóznímu mejdanu, kterej skončil jeho metamorfózou v kroužkovce, odhalením ztracenýho dvojčete ("Já když Josefa viděl poprvé, říkal sem si, kurva, co tu dělám, když jsem teprve přijel") a plazením se bez většiny oblečení v kalužích piva, hehehe... dobrý to bylo, fest.

Pak přišel čas na Gnu. Hoši už dali na různejch místech jasně najevo, co si o tomhle koncertu myslej. Ať s tim jdou do prdele. Já se na to těšil jak malej, protože jsem byl zvyklej mít svoji dávku pravidelně, a teď jsem byl dlouho na suchu. Olda byl jak slíva, Šimáně byl jak slíva, lidi byly jako slívy, nálada byla vysloveně kulminující a pro mě – přes všechny z mýho pohledu nepodstatný problémy – to byl zážitek. A je jasný, že zrovna my všichni z Lyssy jsme skutečně ocenili, že NJD začínaly... dvakrát nebo třikrát? A lahůdka na konec, Dead Billy... kurva poserte mě, to bylo super. Místy už jsem ani před sebou neviděl koncert, ale nějaký oživlý oltářní extatický španělský obrazy ze sedmnáctýho století: jenom vzpínající se ruce a napjatý těla.

Esgmeq: mlejnem se nesly klasický historky, který už k týhle kapele neodmyslitelně patřej: první dorazil Filka, zbytek kapely je prej někde v Chebu na nádraží v hospodě a shání odvoz do Byšic. Přebral jsem si to tak, že až přijedou hoši, budou v dobrý náladě, a pak jsem měl celou dobu pocit, že tam vůbec neni Sisi. Ale byl tam, skočil na to jako nějaký zvíře a lidi už byli jak urvaný ze řetězu. Lochmyho nástupce Bambi na mě udělal velkej dojem, a vůbec, tohle byl skutečnej bengál. Všichni tuhle kapelu na tomhle koncertě UCTÍVALI, zpívali to s nima, vzduchem putovaly těla, všude samý ruce. Snad úplně každej šel na chvíli dopředu, tam chvíli divoce máchal hlavou nebo něčím jiným a pak odpadnul, aby se zase za chvíli vrátil. To je smrt, ty vole. Velkolepý.

V tuhle chvíli se situace v mlýně začala vymykat jakýkoliv kontrole. Byšickej klan zasadil SRSS ránu z milosti. Vychlastalo se šest sudů desetistupňovýho piva, mlynáři operativně zajeli pro dalších šest kousků, ovšem tentokrát se o dva grády přitvrdilo. Jak tohle mohlo dopadnout? Po iks desítkách, množství kořalky a troše omamnýho dýmu si dáš DVANÁCTKU. I prostym okem bylo patrný, že tahle akce je už řízená z vyšších míst. Klaus, jako obvykle perverzně nadšenej z čehokoliv, co se vymyká kontrole, prohlásil: "Tady už se stalo úplně všechno... jediný co chybí, aby přijeli policajti." Brouček se změnil ve velkýho červa a jen se plazil po zemi. Hoši ze Squall vesele konverzovali s ožralými, evidentně v tuhle chvíli už uměli česky bez stopy přízvuku. Na dvorku se začalo válet hodně těl. Ztratili jsme motorkáře Ignáce z Přezletic. HUSTÝ!!!

Ještě se ale schylovalo k Dětem Deště. Chudáci násoskové, který jsou jindy ozdobou jakýhokoliv flámu, disciplinovaně čekali na svuj part, kterýho se chtěli dočkat ve zdraví. To se jim podařilo, jen jsem byl nesvůj z toho, že tentokrát jsem ten, kdo blekotá, byl pro změnu já. V koutku se utěšeně hromadil šrot, Filda si nandal pracovní rukavice a jelo se. Nezastírám, že mě tahle kapela baví čím dál tím víc, a i když jsem měl pocit, že po sedmi hodinách produkce už nezvládnu nic, brzo mě to totálně pohltilo. Skvělej koncert, kluci. Lidi podlehli jejich hypnotický síle (pár osob už ovšem jen v bezvědomí na pódiu) víc než snadno. Každej byl unavenej, ale tohle fungovalo dobře. Prostě ta správná tečka.

Pak už jsem odpadnul: chvíli se balilo, chvíli se hovořilo. V tuhle chvíli, kdy se lidi postupně rozptýlili po okolí, byli nejdivočejší banda jednoznačně Wollongong. Jejich velkej okamžik prej přišel až ráno, kdy se Torr dostal k pípě – ale to musí popsat nějakej očitej svědek.

Jak to shrnout? Vždycky jsem snil o takovýhle akci a najednou jsem ji měl. V noci v Byšicích jsem ale nebyl schopnej vstřebat nic. Trvalo celej víkend, než jsem se srovnal a uvědomil si, že tohle jsou ty chvíle, kdy věci najednou zapadnou do sebe a všechno dává smysl. Díky všem, kdo tam byli.

Töhötöm